Bachovy kantáty počtvrté
Liturgický cyklus s hudbou Johanna Sebastiana Bacha na stanici D-dur už má za sebou první pořady vánoční, postní, velikonočně-svatodušní a neděli Svaté Trojice. Nový díl je věnován kantátám a varhanním skladbám pro první a druhou neděli po Svaté Trojici a pro svátek Narození Jana Křtitele. Provází autorka pořadu Vladimíra Lukařová.
Po neděli Svaté Trojice následuje v liturgickém roce nejdelší období. V případě časných Velikonoc může výjimečně trvat i 27 týdnů. Koncem listopadu před novým Adventem se starý církevní rok uzavře. Dlouhé mezidobí je protkáno různými svátky i v evangelických církvích. Dnes už bez označení „svatý“ u těch, kteří Bohu zůstali věrni až k mučednické smrti. V létě se připomínají apoštolové Petr, Pavel nebo Jakub a prorok Jan Křtitel. V Čechách mistr Jan Hus.
První neděle po Svaté Trojici
Kantáta O Ewigkeit, du Donnerwort I BWV 20, Ó, věčnosti, ty slovo hromové
"Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra", vybízí Ježíš, apoštolové i Bach v dnešních kantátách. Při bohoslužbě první neděle po Svaté Trojici se četl příběh z Lukášova evangelia. Muž, o němž pojednává, není týž Lazar, kterého vzkřísil Ježíš. Lazar z dnešního čtení je nemocný žebrák a bezdomovec. Prosí o almužnu boháče, který si ho ani nevšimne. Oba pak zemřou, Lazar se ocitne v nebi, boháč v pekle. Až tam si uvědomí, že tak skončit nemusel.
Ó věčnosti, ty slovo hromové. Název překvapí. Věčnost je radostný cíl. Ježíšova láska je však milosrdná a spravedlivá zároveň. Jak jinak by došly satisfakce oběti násilí, pronásledování a křivd? Po francouzské ouvertuře nastoupí Collegium Vocale ve sborovém chorálu: Ó, věčnosti, ty slovo hromové. Jsi jak meč, duší pronikající. Ó, věčnosti bez konce, kde skončím já? Ústa mi vyschla, mé srdce chvěje se.
Pozemské starosti jednou navždy zmizí. Avšak utrpení toho, kdo Boha odmítne, neskončí nikdy, zpívá tenor. Basový recitativ nahlíží do pekla jako expresivní obrazy Hieronyma Bosche, soužení tam trvá donekonečna. I v dalších částech kantáty Bach varuje: Zachraň svou duši, člověče, prchni z otročení satanovi. Uznej své viny, nech se z nich osvobodit. Neskonči v sirné jeskyni pekla a smrti. Opusť včas touhy světa - nádheru, pýchu, slávu a bohatství. Strom tvého života se dnes ještě zelená, však může to být den tvůj poslední. Nikdo přec neví, kdy zemře. Možná už v noci přinesou rakev před tvoje dveře. Mysli teď na spásu duše.
Dirigent Philippe Herreweghe si do chromatického duetu vybral Ingeborg Danz, pěvkyni tmavého altu, a tenoristu Jana Kobowa: Ó, člověče, přestaň milovat hřích a tento svět. Ať se ti vyhne pláč a skřípění zubů. Pohlédni na boháče, když ve své trýzni ani kapku vody nemá! Tak pesimisticky ale Bach nikdy nekončí. Chorál uzavře pokornou prosbou: Pane Ježíši, až se Ti zlíbí, přijmi mne do stanu své radosti.
Kantáta Brich dem Hungrigen dein Brot BWV 39, Lámej hladovému svůj chléb
I další kantáta navazuje na evangelijní příběh o chudém Lazarovi a boháči, který pošetile vsadil na pozemské statky. Dnes už je prokázáno, že kantátu Lámej hladovému svůj chléb složil Bach pro první neděli po Svaté Trojici v roce 1726. Dříve se mělo za to, že vznikla až v roce 1732 pro bohoslužby rakouských protestantů, vyhnaných z katolického Salzburgu. Mimochodem, pokud při své návštěvě města vstoupíte do evangelického kostela Ježíše Krista u řeky Salzach, všimněte si obrazů na pravé zdi. Potemnělá plátna zobrazují návrat exulantů do Salzburgu. Utrmácení, skromně odění, stojí před nově povoleným kostelíkem a vděčně hledí k nebi. Pastor se dojatě modlí za celou obec. Ale i když Bachova skladba nevznikla kvůli těmto vyhnancům, lidí na útěku a v tísni se týká.
Z kompletu Bach333 od Deutsche Grammophon zařazuji nahrávku Karla Richtera s chlapeckým a mužským sborem a basistou Dietrichem Fischerem-Dieskauem.
Sborová fuga zahájí slovy proroka Izajáše: Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tak uvažuje Bach v celé své kantátě. Když člověk něco daruje, nikdy mu to chybět nebude: Štědrý Bůh nás zahrne vším potřebným. Dýcháme přece jen díky němu. On nás osvěžuje a všechny obdarovává svými poklady. Úroky při tom nevybírá. Jeho dobrota je tu pro nás i pro naše bližní. Jen milosrdenství pronikne až k srdci. V árii pak Dietrich Fischer-Dieskau zpívá: Nezapomínejte na dobročinnost a štědrost, takové dary se Bohu líbí. Chorál naváže na Blahoslavenství z Ježíšova horského kázání: Blaze těm, kteří se smilovávají nad cizím utrpením. Blaze těm, kteří se slitují nad chudými, věrně za ně prosí Boha, pomáhají radou i skutkem. Také jim se dostane pomoci a milosrdenství.
Kantáta Die Elenden sollen essen BWV 75, Pokorní budou nasyceni
První neděle po Svaté Trojici připadla v roce 1723 na konec května, krátce po Bachově nástupu do funkce Thomaskantora a ředitele městské hudby v Lipsku. Jeho příjezdu si povšiml dobový tisk. Uvádí počet plně naložených vozů, které dorazily z bývalého působiště „pana kapelmajstra z Köthenu.“ Publikum kvitovalo novou kantátu Die Elenden sollen essen.
Snímek Johna Eliota Gardinera vznikl v kostele svatého Jiljí. V tomto cyklu jsme ho už navštívili. Jako jeden z mála středověkých kostelů přečkal v 17. století požár Londýna. V City je dnes obklopen mrakodrapy. Gardiner zde řadu let vždy po návratech z bachovských turné uváděl týž program. Se svými dvěma soubory, ale s jinými sólisty než u Deutsche Grammophon. Kontratenory často nahrazoval mezzosoprány. Nahrávky vznikaly živě, jen s dodatečnými drobnými opravami. Svatý Jiljí je patronem žebráků a postižených. Z obalů disků některých kantát hledí pohublé tváře, oči mluví beze slov. Žádný vypočítavý tlak na city, Gardiner jen upozorňuje na chudé části světa, které nemají to štěstí jako my. Pokorní budou nasyceni. Chválit Hospodina budou ti, kdo se na jeho vůli dotazují, zpívá zamyšleně Monteverdiho sbor z Žalmu 22. Na slovech závěrečné fugy se ale rozveselí: Vaše srdce bude žít navždy.
Bas i tenor se ptají a odpovídají zároveň: K čemu pomůže majestát, bohatství a marnivost? Vždyť každý musí vše jednou opustit. Jedině Ježíš je mé všechno. Jeho drahá krev, jeho láskyplný Duch je mé nejvyšší Dobro. Voskovec s Werichem tvrdili, že jim stačí „nebe na zemi“. Bach ve své kantátě varuje: bažit po ráji na zemi přináší zklamání. Chudoba lidského ducha tíží nejvíce. Jen Ježíš je mé bohatství, po ničem jiném už netoužím, dodá alt.
O první neděli po Svaté Trojici se četlo i z prvního listu apoštola Jana. Jeho nejznámější verš bývá napsán v evangelických kostelích naproti vchodu: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ Podobně zpívá bas: "Když Ježíšova láska prostoupí srdce, zažene všechen sebeklam. Neboť nalezne-li člověk Boha, nalezne i sám sebe."
Svátek Narození Jana Křtitele
„Naděje není laciný optimismus, že něco dobře dopadne. Je to přesvědčení o smyslu věcí, bez ohledu na to, jak to dopadne." Zhruba tak kdysi promluvil benediktin Prokop Siostrzonek. Proč se k tomu vracím právě teď? Prorok Jan Křtitel je vlastně první křesťanský mučedník. Ježíši Kristu zůstal věrný, i když výzvou k pokání rozzuřil krále Heroda, který ho dal setnout. Svátek Narození Jana Křtitele připadl na 24. červen, půl roku před narozením Ježíše Krista. Rodiče Jana Křtitele byli staří bezdětní manželé. Když anděl zvěstoval Zachariášovi, že jeho žena Alžběta i v pozdním věku otěhotní, Zachariáš pochyboval. Oněměl pak až do narození syna, kdy se mu řeč vrátila. Podrobněji se o události rozepisuje Lukášovo evangelium, z něhož se předčítalo při bohoslužbě. Pro svátek Narození Jana Křtitele složil Bach tři kantáty.
Kantáta Freue dich, erlöste Schar BWV 30, Raduj se, vykoupený zástupe
Monteverdiho sbor i Angličtí barokní sólisté se v úvodu bezmála roztančí: Raduj se, vykoupený zástupe, raduj se v chýších Sionu. Tvé blaho a rozkvět spočívá na pevném základu.
Pro koloratury je údajně nejméně vhodný bas. Nikoli však Dietricha Henschela, oblíbeného Gardinerova sólisty pro nové snímky kantát: Pochválen buď Bůh a pochváleno budiž jeho jméno. Věrně dodržel svůj slib a přivedl nám svého oddaného služebníka. A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů.
Árie mezzosopránu patří k oblíbeným číslům. S rytmickým vtipem předvádí klopýtání tápajícího člověka: Procitněte, hříšníci, pospěšte, váš Spasitel volá zbloudilé ovce. Čas milosti se přiblížil.
Vážný chorál už hledí k Adventu. Liturgický mix ale má svou logiku, Jan Křtitel zvěstuje narození Ježíše Krista. Po kázání kantáta pokračuje otázkami, kde a proč hledat nebe. Bach má jasno. Po věčnosti však netouží kvůli úniku od starostí. Důvěřuje Bohu a těší se na setkání s ním.
Kantáta Christ unser Herr zum Jordan kam BWV 7, Kristus, náš Pán, přišel k Jordánu
"Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá." Tu mu Jan už nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."
O křtu pojednávala i kantáta ke svátku Nanebevstoupení Krista Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen. Proč má být ale křtěn „Beránek Boží, který snímá hřích světa“? Ježíš se tak s člověkem ztotožňuje od samého začátku. Na konci se podrobí i lidské smrtelnosti. Orchestrem se proplétá svižný sbor: Kristus, náš Pán, přišel k Jordánu podle vůle svého Otce a přijal křest od svatého Jana. Vodou i krví ze svých ran obmývá nás od hříchů, vysvobozuje z hořké smrti, daruje nový život. Bůh nazývá Ježíše u Jordánu svým vyvoleným Synem. S tenoristou Adalbertem Krausem koncertují housle: Ježíš je pravý Bůh, který na sebe vzal celé naše lidství. Proto se nechal i pokřtít. Věřme a nepochybujme.
I v dalších částech kantáty se zpívá o rozhodnutí přijmout Boha: Jen víra otevře člověku oči. Pak uzří a pochopí, jakou moc má Ježíšova oběť pro jeho život.
Kantáta Ihr Menschen, rühmet Gottes Liebe BWV 167, Lidé, velebte Boží lásku
Koncem května 1723 nastoupil Bach jako tomášský kantor po Johannu Kuhnauovi. Pro červnový svátek Narození Jana Křtitele stihl složit a nazkoušet novou kantátu Lidé, velebte Boží lásku. Holandský dirigent Ton Koopman také rád obsazuje německé sólisty, například Jörga Dürmüllera: Lidé, velebte Boží lásku a dobrotu. Chvalte ho z celého srdce. Syn Boží nám cestu ke spáse v pravý čas otevírá.
Alt se vrací k Zachariášovu chvalozpěvu po narození jeho syna Jana Křtitele: Ježíš s láskou a milosrdenstvím přichází potěšit všechny ztracené, uvést jejich kroky na cestu pokoje a do nebeského království. Bas potvrdí, že Boží požehnání, dané Abrahamovi, se začíná naplňovat, jako když se rozzáří slunce. Upokojme se tedy. Izrael pozná, že spása je v odpuštění hříchů. Křesťané, i vy pamatujte, co pro vás učinil Bůh.
Pod závěrečným chorálem radostně ubíhá orchestr: Buď veleben Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Kéž v nás roste důvěra v jeho milosrdenství. Kéž na něj plně spoléháme a v něm zakotvíme celý svůj život. Amen.
Druhá neděle po Svaté Trojici
Kantáta Die Himmel erzählen die Ehre Gottes BWV 76, Nebesa vypravují o Boží slávě
Při bohoslužbě druhé neděle po Svaté Trojici přišlo na řadu podobenství ze 14. kapitoly Lukášova evangelia. Připomíná píseň „Na Boha nemám čas.“ Hostitel zve k bohaté večeři, všichni pozvaní se však vymluví a odmítnou. Pak hostitel vyzve chudé, zmrzačené, slepé, chromé i bezdomovce - a ti přijdou. Ježíš k tomu podotýká: „Neboť vám pravím: nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ Po svém nástupu v Lipsku v roce 1723 uvedl Bach další novou kantátu Die Himmel erzählen die Ehre Gottes. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Málokdo si může ve fuze dovolit takové tempo jako Gardiner. Zpívá snad Monteverdiho sbor bez nádechu?
V bukolických částech kantáty předkládá Bach nespočet důkazů Boží přítomnosti v přírodě. Pak přijde zlom: Kdo to kdy slyšel? Proč k bůžkům vracíte se? Už vašim srdcím vládnou! I vaši učitelé pošetilost osnují. V domě Božím teď modly trůní, když Krista jeho lid opouští! Bas v koloraturách za bezmála tanečního doprovodu rezolutně pokračuje: Zmiz, modlářská sebranko! I kdyby celý svět s tebou obcoval, Krista já uctívat budu! Jen on je světlo a moudrost.
Bachova kantáta je příběh o odchodu a návratu: Voláš nás, Pane, k sobě.
Ze scestí pohanských, ze tmy a stínu smrti. Tvé světlo nás k životu probouzí. Tvůj Duch zas duši naplňuje. V pokorné prosbě se vracíme k tobě. Tenor odmítne Boží nepřátele, jejich nenávisti se nebojí. Ví, že spočine v Kristově láskyplné náruči. Kaskádu koloratur doprovází střídmé continuo s barevnou violou da gamba.
V dalších částech zve Bach posluchače k nebeské hostině a účastníky bohoslužby k Večeři Páně: Milujme se skutkem, bratři. Buďme připraveni jeden za druhého položit i život. Vždyť Kristus za nás zemřel z lásky, tak nás všechny spojil. Kantátu završí chorál, v němž se Monteverdiho sbor představí jinak než v úvodní „vypalovačce.“ Vyrovnaně přednese další sloku Lutherovy písně: "Kéž ti, Bože, tvůj lid děkuje a oslaví tě dobrými činy a dobrým ovocem. Kéž nám žehná Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Jeho s úctou velebí celý svět. A od srdce povězte - Amen."
Vysíláme na D-dur 6. a 20. července ve 20:00