Maria Callas: Žila jsem pro umění, žila jsem pro lásku

Vissi d´arte, vissi d´amore…
„Žila jsem pro umění, žila jsem pro lásku…“ – Giacomo Puccini: 2. dějství opery Tosca

Maria Callasová 1923-2023

První prosincový víkend na stanici Český rozhlas D-dur nabídne trojí setkání s pěveckým uměním fenomenální řecko-americké operní pěvkyně 2. poloviny 20. století Marie Callasové, od jejíhož narození uplyne v sobotu 2. prosince 100 let; pěvkyně, která se za svého života stala uctívanou operní divou, legendou, symbolem osudové ženy, a jejíž mimořádné pěvecké umění dostávalo do varu posluchače doslova po celém světě.

Dvě Návštěvy u Marie Callasové

Ve dvou dopoledních vysílacích blocích (2. 12. a 3. 12.) se setkáme s nahrávkami Marie Callasové převážně z oper italských belcantových, romantických a veristických skladatelů, ale nebudou chybět setkání i s jejími slavnými pěveckými partnery, s nimiž se Callasová potkávala v divadelních představeních či v nahrávacích studiích: Tito Gobbi, Giuseppe di Stefano, Nicolai Gedda ad.

Nedělní Carmen s Marií Callasovou

Víkendové setkávání s pěveckým uměním Marie Callasové bude završeno v neděli 3. prosince od 16 hodin uvedením opery Carmen Georgese Bizeta ze studiové nahrávky z roku 1964, digitálně remasterované a v roce 1997 vydané firmou EMI Classics. Zajímavostí je, že Maria Callasová Bizetovu operu Carmen na jevišti nikdy nezpívala.

 Georges Bizet: Carmen

Opera o 4 dějstvích, libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy podle stejnojmenné novely Prospera Mériméea. Osoby a obsazení: Carmen, cikánka – Maria Callas; Don José, seržant –Nicolai Gedda; Micaëla, venkovské děvče, Josého přítelkyně z mládí – Andréa Guiot; Escamillo, toreador – Robert Massard; Frasquita, cikánka – Nadine Sautereau; Mercédès, cikánka – Jane Berbié; Le Dancaïre, podloudník – Jean-Paul Vauquelin; Le Remendado, podloudník – Jacques Pruvost/Maurice Maievski; Strážmistr Moralès – Claude Cales;

Poručík Zuniga – Jacques Mars. Zpívají Choeurs René Duclos, sbormistr Jean Laforge, Choeurs d´enfants Jean Pesneaud, hraje Orchestre du Théâtre National de l´Opéra de Paris, řídí Georges Prêtre.

 Střípky ze života operní hvězdy

„Vissi d´arte, vissi d´amore…“, slavná replika z Pucciniho opery, pronášená Florií Toscou, asi nejlépe vystihuje podstatu celého života Marie Callasové, který, stejně jako zmíněná protagonistka, zasvětila těmto dvou fenoménům, jejichž podivuhodná síla dokáže ovlivnit, naplnit, ale také zásadně změnit a někdy i zničit lidský život.

 Na počátku byl gramofon

Být na návštěvě u Marie Callasové bylo určitě snem nejednoho jejího obdivovatele, mecenáše, novináře či fanouška, ale jenom několika málo vyvoleným se to ve skutečnosti podařilo. Slavná operní zpěvačka byla přímo ztělesněním dávných operních pěvkyň, o nichž se už jen čítává v hudební historii: žila pro hudbu a hudba jí dávala život; nechyběly drobné aféry či skandály zakládající se tu více tu méně na pravdě. A často to byly právě tyto okolnosti, které nejvíce vzrušovaly veřejnost bulvární i kulturní. Bývá to krutá a žel asi i nutná daň, kterou si vybírala a dodnes vybírá sláva a popularita od umělců, kteří se vymykají průměru doby, v níž žijí…

Už den narození Marie Callasové předznamenal ono až mystické tajemno, kterým byla obklopena po celý život na jevišti i v soukromí. Maria Kalogeropulosová, jak znělo její řecké jméno, se narodila v New Yorku 2. prosince 1923. Toto datum se shoduje pouze s jejím zvykem v tento den slavit narozeniny; jako dítě slavívala narozeniny až 4. prosince, úřední záznamy z newyorské porodní kliniky neexistují, ztratily se. Maria byla druhým dítětem řeckých přistěhovalců Litzy a Georgiose Kalogeropulosových. Mladší sestra, Jacintha, poameričtěna na Jackie, se stala zručnou klavíristkou. O tři roky později byla Maria Kalogeropulosová pokřtěna v řeckém ortodoxním kostele v New Yorku a její příjmení pozměněno na Callasová, které bylo v angličtině snáze vyslovitelné. Mariino dětství plynulo v osamění. Většinu času trávila u gramofonu přehráváním několika desek, které měli doma a prozpěvovala si přitom. To brzy upoutalo matčinu pozornost. Mariina matka, která měla na rozdíl od svého manžela silný vztah k umění, se ihned začala malé Marii věnovat a zaopatřila jí učitele zpěvu. První veřejné vystoupení absolvovala Marie Callasová v deseti letech na škole Washington Heights, kde za klavírního doprovodu své sestry Jackie zazpívala Gounodovo Ave Maria a Habaneru z Bizetovy Carmen. Matka brzy dospěla k závěru, že obě dcery potřebují odborné vedení, které ho se jim dostane pouze v Řecku. Po četných názorových neshodách s manželem Georgiosem, který za žádnou cenu nechtěl Ameriku opustit, odplula 14. března 1937 na zaoceánském parníku Litza Kalogeropulosová s dcerami Marii a Jackie zpět do Řecka, kde si měly obě dívky začít budovat svoji hudební kariéru.

Začátky v Řecku

První měsíce po příjezdu do Řecka byly vyplněny hledáním kontaktů, které by zajistily Marii možnost začít studovat zpěv na athénské Národní konzervatoři. V září téhož roku po náhodném setkání s tenoristou Zannisem Cambanisem dostala Maria příležitost zazpívat madamme Trivellové, vyučující na Konzervatoři a náležící mezi nejuznávanější pedagogy v Athénách. Tento „soukromý konkurs“ ji vynesl okamžité přijetí na athénskou konzervatoř. Matčina obratnost se projevila i ve zfalšování Mariiných rodných údajů: aby mohla začít studovat muselo jí být šestnáct let a nikoliv třináct. Pro Marii Callasovou nyní nastalo období tvrdé práce, plné odříkání a neuvěřitelného pracovního nasazení, které trvalo i s érou její pozdější hvězdné kariéry bezmála 20 let. Sama po letech na toto životní údobí vzpomíná slovy: „...Lituji všechny děti, které vyrůstaly v té době zázračných dětí, ve dvacátých a třicátých letech, kdy se rodiče domnívali, že objevili skvělý způsob, jak se rychle proslavit a obohatit...Měla jsem hlas a matka chtěla, abych se zpěvu věnovala. I mě svým způsobem považovali za zázračné dítě...Nakonec si nemůžu stěžovat, ale zatěžovat dítě tak brzy zodpovědností by mělo být zakázáno, protože ho tím zbavují přirozeného dětství.“

Na lekce na Konzervatoři přicházela první a opouštěla je jako poslední; nestačilo jí, že se zabývala svým hlasem. Navštěvovala hodiny svých kolegů z jiných hlasových oborů a pečlivě sledovala výuku. V tomto období se zrodil někdy až extremní perfekcionismus Marie Callasové, který byl pro ni tak příznačný. Sama sobě nikdy neslevila jedinou notu, jediný tón. Totéž vyžadovala od ostatních. V roce 1939 přešla Callasová do třídy významné operní pěvkyně španělského původu Elviry de Hildago vyučující tou dobou na Athénské konzervatoři. Ta po dvaceti letech vzpomínala, že při prvém setkání s Marii Callasovou, zpívající tehdy hlasově náročnou árii „Oceáne, ty mocný netvore“ z Weberovy opery Oberon, byla jako omráčená. Mariin hlas byl plný vnitřního napětí, citu pro melodii a jisté individuality přitahující pozornost jíž nešlo odolat. Následující období druhé světové války bylo v životě Marie Callasové vyplněno mnohdy bojem o holé přežití a okupace Athén patřila mezi nejbolestivější období jejího života.

Finanční příjmy se snažila zajistit vystupováním na koncertech pro italská či německá okupační vojska. To jí také bylo po skončení války velmi vyčítáno. Nicméně rok 1941 znamenal pro ni prvý profesionální operní debut v roli Beatrice v představení operety Boccaccio Franze von Suppého. Velkým cílem její učitelky Elviry di Hidalgo bylo, aby Maria mohla zpívat v Itálii, neboť dosáhnout mety v milánské La Scale bylo v operním světě stále považováno za pocty nejvyšší. Než však k tomu došlo, vrátila se Maria na tři léta do rodných Spojených států. 

Nazpět v Americe

 Ve Spojených státech se Maria Callasová setkala s mnoha vlivnými lidmi ze světa operního byznysu, kteří ať přímo či nepřímo dovršili zformování její začínající slibné pěvecké kariéry. Byl to především Giovanni Zenatello, který ve Státech hledal nové talenty pro veronský operní festival, jehož byl uměleckým ředitelem. Maria se snažila především získat angažmá v newyorské Metropolitní opeře, ale vzhledem ke svému mládí narážela na odmítavé postoje, včetně toho, že její fyziognomie nepůsobila příliš přitažlivě; přestože vládla nádherným hlasem, tak její až příliš silné tělo bylo mnohdy v rozporu s případnými interpretovanými operními postavami.

Při konkurzu do Sanfranciské opery jí Gaetano Merola, dirigent a manažer, doporučil, aby odjela zahájit kariéru do Itálie a pak se vrátila. Ačkoliv mu dotčená mladinká Diva odsekla již svým typickým způsobem, Merolova rada byla velmi pragmatická a správná. 29. července 1947 přistál zaoceánský parník s Marií Callasovou v Neapoli, měsíc před jejím operním debutem ve Veroně, kde měla zpívat roli Giocondy ve stejnojmenné Ponchielliho opeře.

Maria Callas při jediném hostování v Rakousku, Vídeň 1956|foto: IMAGNO/Barbara Pflaum

Debut ve Veroně

Před italským operním publikem ve veronské Aréně debutovala čtyřiadvacetiletá Maria Callasová s naprosto mimořádným úspěchem, který tak odstartoval její hvězdnou pěveckou kariéru. Ohlasy po premiéře Giocondy, 2. srpna 1947, byly výjimečné. Kritika se shodla, že Maria Callasová má mimořádné pěvecké schopnosti, zpěv je výrazný a vysoké tóny syté a lehké. Předpovídalo se, že jde o novou vycházející hvězdu.

V Itálii se Callasová seznámila se dvěma muži, kteří významnou měrou, přispěli k vývoji její pěvecké kariéry. Mužem číslo jedna byl dirigent Tullio Serafin, jehož rady týkající se zpěvu měly pro Marii cenu zlata: „Uvědomte si, že hlas je hlavní nástroj v opeře. Primadona znamená první žena, což je totéž – první nástroj v orchestru.“ Serafin jí naučil chápat hloubku hudby a veškeré souvislosti v operních partiturách včetně textu a rozvinul tím její další uměleckou schopnost: umění vcítit se do mentality a psychologie zpívané postavy. S Tulliem Serafinem v příštích deseti letech Maria také ponejvíce spolupracovala ať už při divadelních představeních nebo studiovém nahrávání.

Mužem číslo dvě, který ve Veroně upoutal Mariinu pozornost byl Giovanni Battista Meneghini. O operu se zajímal jako posluchač a jeho firma, zabývající se výrobou stavebního materiálu, pravidelně finančně přispívala Veronské operní scéně. Ačkoliv byl mezi nimi značný věkový rozdíl, přerostlo postupně jejich počáteční srdečné přátelství ve velkou lásku. V údobí příštích dvou let 1948-1949 zpívala Maria v Itálii v těch nejnáročnějších operních rolích v dílech Wagnera, Belliniho, Pucciniho a Verdiho. Předpověď veronské kritiky o vycházející hvězdě se naplnila. Maria si rovněž urovnala i svůj osobní život: 21. dubna 1949 se provdala za Battistu Meneghiniho. Týž den odplula na zaoceánském parníku Maria Callasová na pohostinská vystoupení do Argentiny v buenosaireské opeře.

V milánské La Scale…

 V prosinci 1951 se naplnil Mariin sen: debut v milánské La Scale. Její vstup na toto slavné operní jeviště byl zvýrazněn i tím, že zahajovala sezónu v nové inscenaci Verdiho Sicilských nešpor u příležitosti 50. výročí skladatelovy smrti. Úspěch byl strhující a La Scala se stala pro příštích sedm let svědkem jejích triumfů. V jejím pěveckém repertoáru se stále častěji začínali objevovat skladatelé belcanta, pro jejichž hudbu měla Maria Callasová skvěle disponovaný hlas. Dnes můžeme říci, že především její zásluhou se do operních domů a pěveckého repertoáru vrátili belcantoví autoři typu Belliniho, Donizettiho, Rossiniho a později i další. Rok po svém debutu v La Scale uzavřela Callasová s gramofonovou firmou EMI kontrakt na studiové nahrávaní.  

Současně s těmito uměleckými triumfy se náhle proměnila i vizáž Marie Callasové. Od dětství totiž trpěla nadváhou, která se střídavými úspěchy proměňovala většinou k horšímu; její velikou láskou bylo dobré jídlo. Připočteme-li k tomu další nepřízeň osudu, oční vadu – silnou krátkozrakost, dalo by se začít vážně pochybovat o slibné divadelní kariéře založené vedle mimořádných hlasových dispozic i na fascinujícím vzhledu osobnosti. Zlom, týkající se problému s nadváhou, a který musel nevyhnutelně jednou nastat, přišel náhle v roce 1953, kdy Callasová viděla americkém filmu Prázdniny v Římě herečku Audrey Hepburnovou. Křehká Audrey s velkýma očima a potutelným úsměvem na ni udělala ohromný dojem. Když se pak v divadelní šatně zeptala režiséra Luchina Viscontiho zdali by byla krásná, kdyby měla vizáž Audrey Hepburnové, odpověděl pohotově, že by byla moc hubená, nicméně stala by se realističtější Violettou v Traviatě, která přece umírá na souchotiny. Víc Callasová se svým smyslem pro pravdivost operního představení nepotřebovala slyšet. Během jedenácti měsíců shodila čtyřiatřicet kilo. Proměna byla natolik překvapující a způsobila takové pozdvižení, že časopisy po celém světě otiskly fotografie Callasové před dietou a po ní.

 Radosti i strasti v soukromí

Zcela samostatnou a výjimečnou kapitolou v životě Marie Callasové bylo její soukromí. Jako většina umělců žila i ona jakýsi dvojí život. Na divadelních pódiích a v nahrávacích studiích byla sebevědomá, nedostižná profesionálka stoprocentně ovládající svůj talent, v soukromí spíše, plachá až nejistě působící žena. Mariino manželství, na počátku plné krásných vášnivých citů, slov a dopisů, se průběhem let začalo pozvolna měnit spíše v instituci. Battista Meneghini, v době sňatku dvaapadesátiletý, si pro sebe postupně vytvořil roli manžela-manažera, sjednávajícího angažmá a honoráře své operní hvězdě. Callasová, v této době dvaatřicetiletá, dozrávala nejenom jako umělkyně sklízející výjimečné úspěchy, ale též i jako žena. Umělecký život jí přinášel radost a uspokojení, avšak soukromý život jí se ocital stále víc a víc ve slepé uličce. Manželství se změnilo v soužití se stárnoucím manažerem, který se snažil z talentu své ženy maximálně vytěžit, ale ne vždy se stoprocentním ziskem a mnohdy ještě s dalšími ztrátovými investicemi.

Druhá polovina 50. let pak přinesla Marii Callasové velké rozčarování a zmatek. Meneghiniho manažerská činnost způsobila, že se bezmála po deseti letech úporného uměleckého nasazení ocitla téměř bez finančních prostředků a vlastně jen díky náhodě se včas začala sama starat i o finanční záležitosti své kariéry.

Jedním z prvních mužů, kteří narušili její vztah k Meneghinimu byl italský režisér Luchino Visconti spolupracující s La Scalou. Maria se do něho velmi zamilovala – leč tato láska neměla naději na úspěch. Viscontiho orientace byla zcela odlišná, a tak se Maria musela spokojit pouze s jeho přátelstvím a uměleckým partnerstvím. Traduje se, že v La Scale způsobila po jedné ze zkoušek na Belliniho Náměsíčnou malé pozdvižení poté, když již po několikáté dal Visconti přednost před její společností mladému hostujícímu americkému dirigentu Leonardu Bernsteinovi. K osudovému setkání s mužem, který zásadně změnil její život došlo až o několik let později.

Bylo to v Benátkách roku 1957. V paláci hraběnky Calstelbarco, dcery dirigenta Artura Toscaniniho, byl pořádán společenský večírek na počest Callasové. Mezi pozvanými hosty byly skutečné celebrity tehdejšího společenského života: monacká kněžna, americká žurnalistka sledující osudy a aférky horních deseti tisíc Elsa Maxwellová, módní návrhářka Biki (vnučka skladatele Giacoma Pucciniho) ad. Marii byl představen jakýsi závratně bohatý muž, rejdařský magnát, Řek, Aristotel Onassis.  S příznačnou sebejistotu prohodil jakoby mimoděk ke Callasové: „Jsme dva nejslavnější Řekové na světě, víte to?“ Maria odvětila: „A čím jste se proslavil vy, pane Onassisi?“

Řek Ari…

Od doby po zdánlivě bezvýznamném setkání s Aristotelem Onassisem uplynuly ještě další dva roky, ve kterých Callasová zažívala úspěchy na divadelních pódiích v Evropě i Americe. Avšak dostavila se i první vážná pěvecká krize. Během představení Belliniho Normy v La Scale, v lednu 1958, jí poprvé selhal hlas a nedozpívala představení do konce. Shodou okolností šlo o vyprodané gala představení, jehož se účastnil i italský prezident Grochi s manželkou, a kdy lidé zaplatili za vstupenky mnohem vyšší ceny jenom proto, aby slyšeli Callasovou zpívat Normu. Po prvém jednání bylo divadelní intendanturou oznámeno, že ze zdravotních důvodů madame Callasová ruší zbytek představení. Kritika obecenstva i médií byla tvrdá a nelítostná; málokdo však věděl, že Marii ten večer ke zpěvu doslova proti její vůli donutili nehledě na to, že u ní propukl zánět hrtanu. Doma na ni čekala ohromná kytice s vizitkou od Aristotela Onassise, na níž stálo, že jen další Řek, stejně slavný jako ona, dokáže pochopit, jaká závratná cena se platí za slávu. O pět měsíců později, vyplněných vážnými zdravotními a psychickými potížemi, které z obavy z dalšího možného selhání se u ní po zbytek života různě stupňovaly, následovala roztržka s ředitelem milánské La Scaly a bouřlivý rozchod s touto prvou italskou operní scénou. Tím se však rozbouřené řeky Mariina života neuklidnily. Po koncertním vystoupení v Covent Garden následovalo další roztrpčení s manželem Battistou Meneghinim, který byl stále více už jenom neschopnějším manažerem a jemuž lze přičíst na vrub i neúspěch v jednání s newyorskou Metropolitní operou o Mariině angažmá. 

V červnu 1959 obdrželi Maria a Battista Meneghini pozvání od manželů Onassisových na výletní plavbu Středozemním mořem na luxusní jachtě. Aristotel Onassis vstoupil do života Marie Callasové s razancí sobě vlastní. Byl nepředstavitelně bohatý, disponoval ve světě byznysu velkým vlivem, rád vyhledával slavné a vlivné osobnosti, byl šarmantní, byl o dvaadvacet let starší. Jeho jediným velkým kulturním zájmem byla historie. O operu se nezajímal vůbec. Byl schopen na operním představení usnout. Maria Callasová ho nejprve upoutala jako slavná osobnost, se kterou je vhodné se znát. Byla též Řekyní – velmi krásnou Řekyní. A krásná Řekyně se bezhlavě zamilovala do svého Ariho…

Pád z Olympu

Onassisův temperament, kultivovanost, šarm, obdiv musel na Marii dříve nebo později zapůsobit zejména po problematickém soužití s manželem. Ačkoliv paluba luxusní jachty plovoucí Středozemním mořem a společnost na ní, Onassisova manželka s dětmi, Sir Winston Churchill, několik dalších hostů a také stále přítomný Battista Meneghini, neskýtala mnoho příležitostí k nenápadným setkáním Marie a Onassise, skutečnost byla taková, že se stali milenci. V Mariině životě se rozhořel „řecký oheň“, který prudce vzplál a ovlivnil její další kariéru. Tomuto v zásadě nejistému vztahu neváhala obětovat i svůj hlas; byla schopná půl roku nezpívat a věnovat se svému milenci; naplnění svého života začala spatřovat v roli ženy, v úloze, která po Meneghiniově boku nebyla vůbec myslitelná. Tento naštěstí dočasný a zdánlivě nepochopitelný obrat lze přičíst na vrub nadlidskému uměleckému úsilí v minulých deseti letech. Psychické i fyzické vypětí na divadelních a koncertních pódiích si muselo vybrat svoji daň. Byla rozhodnuta skoncovat se zpěvem. V následujících letech se úplně stáhla z divadelních pódií a absolvovala pouze několik studiových nahrávání a koncertních recitálů po Evropě.

V lednu 1964 ji přemluvil italský režisér Franco Zeffirellli k návratu na operní pódia pro svoji novou inscenaci Pucciniho Tosky v Covent Garden. Vsadil na Marii Callasovou, která dva roky nezpívala, a ona se předvedla ve strhujícím výkonu. Kritika po premiéře 21. ledna 1964 psala: „Jaký vynikající výkon v prvním jednání! Ty detaily, laskání se slovy...

Už dlouho jsme nezažili Callasovou v tak úžasné formě…Hlas Callasové je...součástí celého jejího projevu... a nedá se oddělit od hereckého výkonu... Zabarvuje svůj hlas stejně jako malíř plátno, a i když už není tak nádherný jako kdysi ... jeho témbr je naprosto ojedinělý.“

V příštím roce triumfovala během února a března s Toskou v Paříži a New Yorku; 5. července 1965 zpívala Tosku v londýnské Královské opeře jako své poslední veřejné vystoupení. Tím měla být aktivní pěvecká kariéra Marie Callasové definitivně ukončena.  

Maria stále doufala, že se provdá za Onassise. Jejich vztah nadále trval. V roce 1966 docílila definitivní rozluky s manželem Giovannim Battistou Meneghinim. Stále věřila Aristotelově lásce. To nejtrpčí zklamání, které ve svém životě zažila, se odehrálo odva roky později: rozvedený Aristotel Onassis se v roce 1968 oženil s Jacqueline Kennedyovou, vdovou po americkém prezidentu. Ačkoliv se finanční magnát později dušoval, že jeho největší životní láskou byla Maria Callasová, ještě silněji však toužil po vlivu v amerických rejdařských společnostech.

Návrat do života

Tato událost byla pro Marii nepříjemným probuzením ze snu. Ač byla zasažena na nejcitlivějším místě své duše, byla hrdá Řekyně: „Jestli si někdo myslí, že se zhroutím a umřu, bude pořádně zklamaný.“ Maria prožívala hluboké zklamání, ale čelila mu novou prací. V roce 1969 účinkovala ve filmu Médea Paola Pasoliniho podle Euripidovy tragédie.

V letech 1971 a 1972 pořádala v New Yorku na Juilliardově hudebním institutu sérii tzv. Mistrovských lekcí pro mladé začínající operní zpěváky. Tato ojedinělá pedagogická epizoda v životě Marie Callasové se stala podkladem k pozdější divadelní hře z pera amerického dramatika Terence McNallyho. V roce 1973 se Maria Callasová uvedla spolu se svým kolegou tenoristou Giuseppem di Stefanem jako divadelní režisérka ve Verdiho Sicilských nešporách uvedených v Turíně. V příštích dvou letech, ačkoliv se u Marie objevily opět hlasové potíže, absolvovala s Di Stefanem koncertní pěvecké turné po Evropě, Americe a v Japonsku, kde 11. listopadu 1974 naposledy veřejně vystoupila. Od této chvíle se Maria Callasová stáhla do ústraní svého pařížského bytu, kde jí o půl roku později zastihla zpráva o smrti Aristotela Onassise. Jeho smrt jí hluboce zasáhla navzdory tomu, jak se vůči ní zachoval.

„Kdyby mi hlas vydržel ještě aspoň tři roky, umírala bych šťastná…“ Bohužel se jí tato dvě poslední přání již nevyplnila. Bála se osamění. Své třiapadesáté narozeniny oslavila v Paříži, v tichosti a ve společnosti služebné Bruny a komorníka Ferruccia. O devět měsíců později, 16. září 1977, Maria Callasová zemřela.