Noty inspirace: Nejen o cestě k varhanám s Michaelou Káčerkovou

V červnu to budou 3 roky, co jste nastoupila na pozici šéfky Karlovarského symfonického orchestru. S jakými výzvami jste se za tu dobu setkala?

Nastoupila jsem v době, kdy kultura po covidu začínala velmi zvolna opět dýchat. Celá následující sezona se nesla v nejistotě, kdy jsme ze dne na den museli improvizovat, řešit karantény hráčů a náhrady za nemocné umělce, rozhodovat, zda koncerty realizovat či rušit. Orchestr byl bez šéfdirigenta a najít kvalitní osobnost bylo v prvním roce mého působení jedním z mých hlavních cílů.

Od začátku této sezony se naše koncerty konají v novém sále zrekonstruovaných Císařských lázních, kde již brzy získáme kompletní zázemí a sídlo orchestru. Velmi se nám uleví, dosud se na každý koncert stěhujeme. Momentálně jsme v jakémsi testovacím režimu, musíme vše nastavit pro sezony další.

Zde mne míra administrativní zátěže, kdy pro každý papír musíte vytvořit tři další, stále zaráží. Brzdí to celý tým a v důsledku zdržuje tvůrčí procesy.
Michaela Káčerková

V čem vás role ředitelky orchestru nejvíce překvapila?

Do svého nástupu jsem nikdy nefungovala pod hlavičkou nějaké instituce, pohybovala jsem se v soukromé sféře a byla zvyklá, že se věci řeší rychle, pružně. Zde mne míra administrativní zátěže, kdy pro každý papír musíte vytvořit tři další, stále zaráží. Brzdí to celý tým a v důsledku zdržuje tvůrčí procesy.

Varhany jsou řekněme komplexní stroj. Hrajete jako klavíristka a současně ovládáte pedálnici. Jaká byla vaše cesta k varhanám?

Pocházím z hudební rodiny, neminula mě hra na flétnu, klavír, zpívání ve sboru… Mnoho let jsem se velmi intenzivně věnovala baletu, šlo to až k hranici profesionální dráhy.
U varhan jsem se poprvé ocitla až v maturitním ročníku na gymnáziu. Znělo by hezky, kdybych mohla říci, že to byl vždy můj sen. Ovšem pravý důvod, který mě na počátek této cesty přivedl, není nikterak nosný - potřebovala jsem se tenkrát na týden ze školy prostě „ulít“. V tu dobu probíhaly varhanní kurzy v Týnském chrámu. Říkala jsem si, že jako „omluvenka“ by to mohlo projít. Prošlo… Pro vůbec první kontakt s varhanami bych si ani nemohla přát lepší nástroj. Tam u mne nastal obrat o sto osmdesát stupňů, tím byla cesta dána a vlastně jsem nikdy nezapochybovala, že je to ta správná.

Kromě varhan se věnujete také hře na cembalo. Co může dnešnímu posluchači nabídnout nástroj ze 17. století?

Pro varhaníka je, nebo by měla být, hra na cembalo něčím přirozeným. Cembalo je nedílnou součástí barokní hudby a v 17. století stály oba nástroje vedle sebe velmi těsně. Co se varhanní literatury týká, baroko představuje velkou porci jejího repertoáru. Hudbu je ale obecně potřeba vidět v souvislostech, nelze se zajímat jen o svůj nástroj, respektive právě proto, abyste do „svého“ vložili to nejlepší, musíte vědět, co se v hudbě děje okolo, přiblížit se tak myšlení skladatele – proto tato odbočka. A zpět k Vaší otázce – cembalu, jakožto sólovému nástroji, se věnují i autoři 20.století, nástroj má zcela určitě na koncertních pódiích své místo.

Michaela Káčerková a Grace|foto:Lukáš Hurník, Český rozhlas

Mimo jiné jste vystudovala Vysokou školu hudební a divadelní v Lipsku. V čem bylo studium jiné oproti českému prostředí?

Je to dvanáct let od mého absolutoria, mnohé se jistě již posunulo. U studia hudby je zcela zásadní, jak si po hudební i lidské stránce sednete s pedagogem. Na to jsem měla štěstí jak v Praze, tak v Lipsku, dosud jsme dobrými přáteli, v častém kontaktu. Značný rozdíl mezi Prahou a Lipskem ovšem byl v dostupnosti k nástrojům. Myšleno ke krásným nástrojům různých období. Když jste v procesu studování nového repertoáru a hrajete literaturu určitého období, je ideálem ji rovnou hrát tam, kde tomu varhany přesně stylově odpovídají. V interpretaci to člověka ohromně posune, nástroj vám mnohé sám napoví. V koncertní praxi se často samozřejmě setkáte s požadavky na repertoár, který nástroji úplně neodpovídá, ale když máte v hlavě jasnou představu, co má jak v ideálním případě znít, víte, co hledat a co z nástroje chcete dostat. Na co dodnes vzpomínám jsou noci strávené cvičením v Lipsku v Thomaskirche. Jen já a mistr Bach. To bylo silné.

Jaký projekt byste ráda představila našim čtenářům?

Z projektů, které se týkají Karlovarského symfonického orchestru, stojí určitě za zmínku Soutěž mladých dirigentů. S touto myšlenkou přišel náš šéfdirigent Ondřej Vrabec, jde o příležitost pro mladé umělce na prahu kariéry, jakýsi odrazový můstek. Vítěz získává možnost představit se na abonentním koncertě v následují sezoně orchestru. Letos proběhl druhý ročník a rezonuje to silně. V podpoře mladých umělců vidíme velký smysl.

V oblasti své vlastní umělecké činnosti se znovu navracím k natáčení cyklu Historické varhany Karlovarského kraje. Nejbližší deska bude s hudbou 20.století s díly či autory, kteří mají na karlovarský region vazbu. Nezazní jen sólová varhanní literatura, ale i tvorba komorní - těším se na spolupráci s milými kolegy na stejné vlně.

Na svém webu máte krásný citát od Oscara Wilda. „Hudba je nejdokonalejší typ umění: neprozradí nikdy svoje tajemství.“ Proč jste si ho vybrala?

Nemám obvykle potřebu věci analyzovat, když vnitřně cítím, že s něčím souzním. Teď jste mě k analýze donutila😊 - tedy já v něm čtu toto:

Hudba je jistě něco abstraktního, co každého oslovuje zcela individuálně. Okamžité spojení mezi zrodem tónu a srdcem, pro mne dále mezi srdcem a čímsi tam nahoře… To je to, co s hudbou zažívám, asi ono „tajemství“.

Narodila jste se v Praze. Jak jste se dostala do Karlových Varů? Můžeme považovat Karlovy Vary za kulturní město? Proč?

Z Karlových Varů pochází můj manžel. Když jsme se před lety poznali, začala jsem se v kraji rozhlížet, jak se zde realizovat. Západní Čechy jsou mimořádně bohaté na památky i krásné nástroje. Založila jsem zde cyklus varhanních koncertů s cílem nástrojům trochu pomoci, festival barokní hudby…Obojí dodnes trvá. Po mnoha letech mapování kulturního potenciálu regionu byl krok do čela orchestru tak nějak přirozený. Kulturních akcí je v Karlových Varech dost, je ovšem nutné je prosít sítem kvality. Jako lázeňské město s turistickým ruchem samozřejmě přitahuje i umělce a agentury různých úrovní… Pro kulturu ve městě i v regionu dělá Karlovarský symfonický orchestr maximum. Její budoucnost je na obyvatelích a zodpovědných ve vedení města a nutno říci, že v našem zřizovateli městu Karlovy Vary máme podporu.

Letošní rok je Rokem české hudby. Jak se tato skutečnost promítla do programu orchestru?

Samozřejmě zásadně. Tvorba českých autorů je součástí téměř všech našich programů tohoto roku. Promítli jsme ji i do edukativních pořadů, kde velmi vtipnou formou představujeme Smetanovu Mou vlast. Ale nezní jen Dvořák a Smetana, hojně zařazujeme soudobé české autory. Musím říct, že náš šéfdirigent má velký cit pro krásné dramaturgie, programy mají příběh a publikum to vnímá.

Jak se ladíte na dobrou náladu a co vám dodává energii?

Vezmu svoji irskou setřici a jdu běhat. Pak si dám dobrý kafe a koukám někam do zeleně. Potřebuji slunce a teplo, takže permanentní nedostatek toho řeším alespoň saunou. Energii mi dodává čas strávený s rodinkou a pocit dobře odvedené práce.