Před sto lety
Píšeme rok 2022 a v něm je nemálo podnětných jubileí, která nám pro víkendové vysílání pomáhají při pestrém výběru pěkné hudby. A také nás vedou k připomenutí a docenění osobností skladatelů a interpretů i kontextů, ve kterých hudební díla vznikají. V sobotu a v neděli jde o roky končící dvěma dvojkami – zejména 1922, ale i 1822 a 1722.
Rok 1722 je nejen spojen s Dobře temperovaným klavírem a s Knížkou skladeb pro Annu Magdalenu, díly Johanna Sebastiana Bacha ucházejícího se zrovna o místo v Lipsku, ale je i rokem narození Jiřího Antonína Bendy. Hudebníka, který vynalezl melodram, radikální žánr nového hudebního dramatu, ale který skládal také symfonie, či lépe sinfonie. S letopočtem 1822 se dostaneme od Rossiniho, Voříška a Schuberta přes Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Césara Francka až k roku 1922, a to ke skladbám Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Ale vzpomeneme si také na některé umělce s rokem narození 1922…
Zahrát se ve čtyřhodinovém výběru nedá zdaleka všechno, co se nabízí: v roce 1822 vznikly například Rejchovy dechové kvintety op. 99, Hummelova kantáta k narozeninám básníka Johanna Wolfganga Goetha nebo Variace na Diabelliho valčík, první známá kompozice mladičkého, teprve jedenáctiletého Franze Liszta, který v tom roce přišel do Vídně studovat ke Carlu Czernému a Antoniu Salierimu. Ve stejném roce Beethoven začal pracovat na Deváté symfonii… My ale vybíráme jiné skladby. Třeba Rossiniho operu Zelmira, která měla v neapolském divadle San Carlo a nedlouho poté i ve Vídni premiéru v titulní roli s Isabellou Angelou Colbran, španělskou koloraturní mezzosopranistkou, od stejného roku Rossinho manželkou. Nebo Schubertovu fantazii Poutník a jeho Nedokončenou symfonii. Či symfonickou i varhanní hudbu Césara Francka, který se roku 1822 narodil.
Rok 1922 pak přináší ještě větší možností. Sáhneme pro Stravinského neoklasickou operu Mavra a Hindemithovu nesentimentální, lehce šokující operu Sancta Susanna, pro Dechový kvintet Carla Nielsena… a také pro Ravelovu instrumentaci Musorgského Obrázků z výstavy, která poprvé zazněla v Paříži právě před sto lety. Z roku 1922 je balet Kdo je na světě nejmocnější od Bohuslava Martinů. Zazní však i hudba Josefa Suka, nakrátko ve stejném roce jeho učitele… V roce 1922 zemřel Vittorio Monti, autor nesmrtelného Čardáše. A v roce 1922 se narodila nejen sopranistka Renata Tebaldi, ale také klavírista Jan Panenka, flétnista Jean-Pierre Rampal, dirigent Otmar Suitner a skladatelé Otmar Mácha, Zdeněk Liška, Josef Matěj, Jiří Ropek a Ilja Hurník.
Zdaleka ne posledním podnětem je, že celých sto let je v roce 2022 postavě mluvící lišky z Bílovic nad Svitavou, která jako kdyby z oka vypadla zvířátkům z bajek. Na podkladě původních ilustrací malíře Stanislava Lolka, humorného kresleného pásma o chytré lišce a o revírníkovi, který ji vězní, psal v brněnských Lidových novinách její příběh na pokračování Rudolf Těsnohlídek. Cyklus se zalíbil Leoši Janáčkovi. Zkomponoval nejen hudbu, ale k opeře, své sedmé a „nejbrněnštější“, si napsal i vlastní libreto. Práci na Příhodách lišky Bystroušky započal na samém kraji roku 1922.
Vysílá D-dur 5. a 6. 2. 2022 vždy od osmi do dvanácti, s reprízou hned o půlnoci
