Velikonoce v Roce české hudby
Velikonoční svátky věnujeme na stanici D dur Roku české hudby. Staly se v roce 2024 příležitostí, jak si připomenout bohatství duchovní tvorby tuzemských autorů.
I když Češi jsou v moderních časech obecně považováni za méně věřící než některé jiné evropské národy a i když v převažující římskokatolické tradici není tolik duchovní hudby v národním jazyce, jako mají od Bachových dob němečtí protestanté, je z čeho vybírat.
Většina skladeb zařazených do tohoto vysílání je plodem osobní křesťanské víry svých tvůrců. Platí to o těch starších, jako byli Adam Václav Michna z Otradovic, František Xaver Brixi, Bohuslav Matěj Černohorský, Johann Caspar Ferdinand Fischer nebo František Antonín Míča, ale do určité míry určitě i o těch modernějších, jako jsou Petr Eben, Jaroslav Krček či Jiří Ropek a samozřejmě i jejich předchůdce Antonín Dvořák. Dotkneme se dokonce odkazu Zdeňka Fibicha a zaznít vedle toho necháme i něco z diskografie Magdaleny Kožené a z nahrávky Händelova Mesiáše, za kterou stojí Václav Luks.
Na pořad přicházejí liturgická díla, zejména mešní kompozice nebo zhudebnění velikonoční sekvence Stabat mater, ale také natolik originální umělecké počiny, jako jsou Janáčkův Otčenáš nebo Dvořákovy Biblické písně. A protože existují čeští interpreti, kteří se mohou směle pustit i do specializovaného světového repertoáru, zazní i Bachova pašijová hudba.
Patří sem nicméně také Polní mše Bohuslava Martinů, která vznikla na text Jiřího Muchy, kombinovaný s biblickými a liturgickými úryvky, na podzim roku 1939 v Paříži jako reakce na vypuknutí 2. světové války. Byla zamýšlena k provozování pod širým nebem českými vojenskými dobrovolníky. Platí to ovšem i o Janáčkově Glagolské mši, která je ovšem navzdory názvu značně vzdálena liturgickému užití. Vybíráme z ní velkolepé, energické, virtuózní varhanní Postludium: výraz osobitého vztahu k Bohu, jako celé toto dílo.
A týká se to i Labyrintu světa a ráje srdce skladatele Petra Ebena, upřímně věřícího a praktikujícího katolíka. Varhanními improvizacemi doplnil dávný barvitý text z pera protestantského teologa Jana Ámose Komenského. Asi nejslavnější česky psané dílo sedmnáctého století končí přiznáním se k víře ve vzkříšeného Ježíše Krista jako Spasitele a pozváním ke společenství s ním. S hudbou, vycházející z evangelických duchovní písní a podtrhující zbožný apel literárně hodnotného textu, je vyjádření velmi osobního postoje věřícího člověka ještě opravdovější.
Sobota a neděle 30. a 31. 3. 2024, vždy 8-12, s reprízou o půlnoci
