Berliozovi Trójané s Rafaelem Kubelíkem z archivu MET

Francouzský skladatel Hector Berlioz (1803-1869) byl významným, ale ve své době ne zcela doceněným, tvůrcem romantické epochy. U začátků jeho kompoziční dráhy stál na Pařížské konzervatoři jako pedagog Antonín Rejcha. Přestože se kariéra mladého skladatele  zprvu slibně rozvíjela – získal prestižní Římskou cenu a v pouhých sedmadvaceti letech zkomponoval Fantastickou symfonii – monumentální dílo, které dnes patří do reprezentativního symfonického repertoáru, marně usiloval o místo profesora skladby na pařížské konzervatoři, kde se stal jen pracovníkem knihovny.  Ve francouzském hudebním světě  zůstával  osamocenou postavou a osobitost jeho díla vyvolávala rozpaky. Ve  vzpomínkách skladatele se střídají příběhy s triumfy bez očekávané budoucnosti s hořce přijímanými neúspěchy.  Pro výdělek byl nucen psát pro hudební rubriku v Journal des débats,  kde si svými nekompromisními recenzemi,  kritizujícími průměrnost některých současných děl  i povrchní provedení skladeb,  nadělal  řadu nepřátel. Většího uznání se mu dostalo v cizině. Při cestách po Evropě navštívil  roku 1846  Prahu, kde dirigoval  koncerty  ze svých skladeb a také se setkal s Ferencem Lisztem.

Hector Berlioz byl vizionářem a  velkým experimentátorem. Jeho hudba je charakteristická bohatými harmoniemi a   instrumentačním mistrovstvím s  plným barvitým orchestrálním zvukem. Pocházel z intelektuálně založeného prostředí, byl mimořádně  vzdělaný,  měl velice zaujatý vztah k literatuře. Jeho literární vlohy se uplatnily v objemné autobiografické práci Paměti i při tvorbě vlastních libret.

Berliozova opera Trójané je impozantním dílem, které Berlioz sám považoval za vrchol své tvorby.  Patří k typu  tzv. velké francouzské opery. Vznikala v letech 1856-1858 na vlastní libreto skladatele. Inspirací  byl epos "Aeneis" antického literáta Publia Vergilia Mara, ke kterému měl Berlioz velice zaujatý vztah.

Ve svém literárním díle Paměti Berlioz napsal: „Poslední tři roky mě trápí myšlenka na rozsáhlou operu, pro kterou bych napsal text i hudbu… Odolávám pokušení tento projekt realizovat a věřím, že odolám až do konce. Mně se téma jeví jako velkolepé a hluboce dojemné – což je jasný důkaz toho, že Pařížané by ho považovali za ploché a nudné.“ Pochybnosti skladatele ale vyvrátila kněžna Carolina San-Wittgenstein, blízká přítelkyně Ference Liszta.

Hector Berlioz|foto:Profimedia

Vergilius nebyl jediným podnětem – ve Francii se řada tvůrců  té doby obracela k Shakespearovi, který byl vnímán jako moderní autor, a jeho dramata vycházela v soudobých francouzských překladech. Berliozova velká opera „podle shakespearovského vzoru“ obecné rysy děl velkého dramatika vykazuje.

Ve svém zpracování libreta  skladatel  vycházel ze svých celoživotních hlubokých znalostí Vergiliova eposu, z jehož původního latinského textu  čerpal  jednotlivé  epizody. Ty uspořádal do dramatického celku, který přesvědčivě řadí  slavnostní, intimní i vášnivé úseky až po tragické vyústění.

Operu tvoří  5 obrazů sestavených do dvou částí. První část opery nazvaná  Dobytí Tróje se odehrává v závěru trojské války, přibližně před 3 000 lety v okolí a uvnitř opevněného města Trója, které se nachází na území dnešního Turecka. Druhá část nazvaná Trójané v Kartágu,  probíhá o několik měsíců později v severoafrickém městě Kartágo, jehož ruiny se dnes nacházejí na území Tuniska. Děj sleduje klíčové události z Vergiliova eposu, příběh Aenea, trojského válečníka a svědka pádu tohoto legendárního města do rukou Řeků. Aeneas, který byl bohy předurčen k nalezení nového sídla na území Itálie, se na své cestě setkává a prožije milostný příběh s Dido, královnou Kartága.

Partitura Trójanů je jedinečná, pozoruhodná svou dramatickou originalitou i charakterizačním využitím orchestrálního zvuku. Velkolepé a monumentální pasáže se střídají s momenty extrémní strohosti. Úchvatné jsou sborové scény, mimořádná vokální sóla odhalují detaily charakteru nebo situace.

Berlioz  měl od začátku určité pochybnosti o úspěšném prosazení opery Trójané na scénu. Realita se ukázala být ještě horší. V roce 1861 se zdálo, že fiasko Wagnerova Tannhäusera zlepšilo naději na uvedení Trójanů první pařížskou operní scénou,  ale vedení Berlioze tři roky nechalo v nejistotě a nakonec dílo odmítlo. Skladateli nezbývalo, než přijmout nabídku na uvedení díla  z Théâtre Lyrique – divadla s nevyhovujícími podmínkami a nepříliš kvalitním uměleckým souborem.  Největším ústupkem  byl požadavek, aby svou operu  částečně krátil a rozdělil na dvě části, z nichž nakonec byla uvedena v poměrně chudé inscenaci pouze ta druhá -Trójané v Kartágu, zahrnující poslední tři dějství. Premiéra  4. listopadu 1863 byla přijata nepříznivě. První část díla, s názvem  Dobytí Tróje  byla koncertně uvedena v pařížském Théâtre du Châtelet  v  prosinci 1879. Teprve v roce 1890, dvě desetiletí po skladatelově smrti, byla v Karlsruhe pod vedením Felixe Mottla nastudována kompletní verze, ovšem v německém jazyce.

Záměrem  Hectora Berlioze samozřejmě bylo provádění opery Trójané jako monumentálního hudebně dramatického celku. Za tuto koncepci se stavěl i Rafael Kubelík. Zasloužil se o první nastudování v Brně v roce 1940, za svého  působení v Královské opeře (Covent Garden) v Londýně uvedl Trójany v roce 1957. V Metropolitní opeře bylo Kubelíkovo nastudování vůbec prvním uvedením  Berliozových Trójanů na newyorské scéně.

Vysíláme v neděli 19.6. v 16:00