D-dur vyráží za orchestry. První zastávka: Plzeň.
Stanice D-dur startuje cyklus živých přenosů z regionálních filharmonií. Proč poslouchat Beethovena zrovna z Plzně? Co dělá dobrý orchestr dobrým? A není to risk – vysílat naživo mimo Prahu? K rozhovoru byl pozván šéfredaktor stanice Lukáš Hurník.
Stanice D-dur rozjíždí nový projekt – bude vysílat živé koncerty z regionálních orchestrů. Jak vás to napadlo?
Orchestry v malých městech si zaslouží naši pozornost. Jednak hrají na evropské úrovni, mají zajímavý repertoár a jsou obklopeni komunitou svých příznivců, kteří je podporují, někteří i finančně. Ale hlavně věrně navštěvují koncerty svého orchestru, mnozí s ním jezdí i mimo město, když orchestr někde hostuje. Je to jiné publikum, než to spíše festivalové ve velkých městech.
Proč je první zastávkou Plzeň? Čím je Plzeňská filharmonie zajímavá?
Dostali jsme programy všech českých a moravských orchestrů a vybírali z nich ty, které jsou zajímavé a pro orchestr nějak typické. Ve čtvrtek v Plzni třeba zazní cca 50 let stará skladba od polské skladatelky, dále skladba soudobého autora a v druhé polovině Beethovenova symfonie. Moc pěkná sestava.
Kolik vlastně máme v Česku orchestrů mimo Prahu? A jak na tom jsou?
No, máme jich spoustu. Některé jsou vyloženě symfonické, jiné menší a také několik komorních. A to mluvím jen o těch profesionálních. Většinou se těší spolehlivé podpoře města a kraje. Obvykle to jsou Obecně prospěšné společnosti a zastupitelé sedí v jejich správních radách. Tak se propojuje svět politiky a umění, což může být hlavě pro volené zastupitele velmi poučné.
Kam všude se ještě chystáte? Máte už plán?
Letos to bude asi šest koncertů: po Plzni Hradec Králové, to bude velikonoční koncert, Zlín, který slaví 80 let od založení, Karlovy Vary a závěrečný koncert jejich sezóny, Ostrava je v jednání.
Živý přenos je vždycky trochu dobrodružství – co všechno se při něm může pokazit?
Na koncertě se může stát leccos a přímý přenos má za úkol přenést událost z koncertní síně do domácností, a to i s atmosférou, akustikou, drobnými kiksy, indispozicemi sólistů a i s případnými maléry. Je tam moderátor, ten to musí okomentovat a tlumočit posluchačům, co se děje. Orchestr třeba nastoupí, naladí, rozsvítí se červená, moderátor se rozhovoří, přivítá posluchače, uvede program, životopisy umělců, architekturu sálu, ale dirigent nikde, hledá brýle nebo ztratil partituru nebo seztratil v neznámém záklulisí. A moderátor musí mluvit, improvizovat, vařit z vody. To je pak noční můra.
Jaký je rozdíl poslouchat koncert v Plzni než třeba v Rudolfinu?
Je to jiné. V Plzni je domácí orchestr, domácí publikum. Je to takové víc „normální“. Koncert v Rudolfinu je společenská událost. To má vysílat Vltava. V malých městech jde víc o hudbu.
Myslíte, že hrají orchestry v regionech jinak než ty pražské? Nebo je to hlavně o repertoáru?
Hrají moc dobře, navzdory horším podmínkám. A repertoár musí být dramaturgem sestaven rafinovaně. Publikum roste s orchestrem. Chce slyšet hity, ale i poznávat nové věci. Ve správném poměru.
Co byste vzkázal lidem, kteří to nemají daleko od některé z regionálních filharmonií a nikdy tam nebyli?
Ať tam hlavně vezmou své potomky. V koncertních sálech se buduje vztah k místu, kde jsme se narodili, kde žijeme. Když se ten dobrý vztah vytvoří, už nečmáráme sprejem po historických zdech. A k hudebnímu umění se budeme celý život vracet, pokud ho poznáme už v útlém věku.
Proč si mám naladit přímý přenos už tento čtvrtek?
Protože uslyšíte normální hudební provoz, normální koncert, na který chodí lidé, kteří pro sebe klasickou hudbu nalezli a už se jí nechtějí vzdát. Kdysi se hrálo po celé zemi, v každé vesnici byl komponující kantor, sbory, v kostelích se hrály kantáty a v malých městech na zámcích se tančilo na hudbu, kterou pro tu příležitost psali soudobí skladatelé a hráli ji místní hudebníci. A ono je to tak pořád, jenom média tomu dění nevěnují takovou pozornost jako červeným kobercům pošlapaným celebritami.