Eric Toledano: Chtěli jsme se podělit o věci, kterým se smějeme

20. listopad 2017

Tvůrci filmu Nedotknutelní natočili komedii Dokud nás svatba nerozdělí, jejíž hlavní hrdinové organizují luxusní svatbu. Odehrává se na francouzském zámečku ze 17. století a na každém kroku hrozí průšvih. S polovinou tvůrčího dua Eric Toledano a Olivier Nakache jsme mluvili před pražskou předpremiérou filmu. Poslechněte si záznam rozhovoru z pořadu ArtCafé nebo si přečtěte jeho část.

Jak jste vůbec přišli na nápad filmu „Dokud nás svatba nerozdělí“?

Zaprvé jsme chtěli trochu vybočit z témat posledních dvou filmů, která byla přece jen celkem drsná, točila se kolem závažných společenských otázek. Nejdřív to byli Nedotknutelní – tam se propojoval sociální a fyzický hendikep. Pak jsme dělali film Samba, tam zase máte přistěhovalectví: lidi, kteří nemají papíry a žijí v ilegalitě.

Mám pocit, že v posledních dvou letech jsme si ve Francii zažili docela těžká období – a překrývalo se to přesně s dobou, kdy jsme vytvářeli scénář nového filmu. Měli jsme najednou chuť pustit se do něčeho, co trochu vytáhne na povrch lepší náladu. Chtěli jsme se podělit o věci, kterým se smějeme. Jenže na druhou stranu jsme jako tvůrčí tandem neradi odtrženi od reality. Takže jsme začali psát komedii, ale zasadili ji do reality pracovního trhu.

Přinášíme možná i obrázek současné francouzské společnosti. Tam se teď každý chce soustředit jen na sebe, žít si v klidu někde, kam chce patřit. Máme momentálně docela málo vůle pouštět se do něčeho společně. Svatba v našem filmu podle mě funguje i jako metafora. Organizujete událost, která je sama o sobě radostná. K tomu ale potřebujete spoustu sil, spolupráce, organizovanosti. Lidi, kteří jsou součástí takového soukolí, se pak sami začnou ptát po smyslu velkolepých oslav v dnešním světě.

Jak jste tady naznačil, není to s Olivierem Nakachem vaše první filmová spolupráce, v tomhle tandemu jste natočili už šestý film – a ty poslední dva měly v Česku mimořádný úspěch. A do pozice úspěšných tvůrců jste se dostali i v celosvětovém kontextu. Nedotknutelní a Samba – tam jste pracovali s poměrně citlivými otázkami. Hendikepy, společenské problémy, imigrace. Tady jste se vrhli na poměrně bezpečnou půdu. Není to z vašeho pohledu trochu škoda, že je tenhle film povrchnější?

Ani ne. Víte, mám pocit, že prostřednictvím komedie se dá celá řada věcí vyprávět tak nějak elegantněji. Je v tom tentokrát zase trochu víc lehkosti, divák se má samozřejmě hlavně bavit. Náš příběh je jen trochu stravitelnější, o to důležitější jsou ale detaily. Když se podíváte na téma jako celek, leží před vámi otázka – jak se žije ve společnosti jako v různorodém celku, kde si každý hrabe na vlastním písku? Vidíte to všude okolo sebe. Přijdete do restaurace a nestačíte se divit, kolik lidí má v ruce mobil. Každý kouká na svůj displej, málo si povídají, nediskutují, nebaví se spolu.

Neříkám nic nového, ale stojíme tváří v tvář virtuálním identitám. Máme pocit, že jsme strávili den mezi přáteli, bavili jsme se s desítkami lidí. Ale ne, my jsme si s nimi psali na chatu, v různých internetových diskusích. Takže ten film sice má danou tu lehkou a komediální linku, ale zabývá se podle mě dost zásadními tématy.

Komedie v mých očích funguje jako špetka cukru v každém receptu. Dodá to lepší chuť, nechce se vám přestat jíst. Jenže sladkost přece není jediná chuť, kterou v jídle cítíte.

Dobře, a jak těžké je tedy pro vás jako tvůrce napsat komedii?

Je to jako hodinový strojek. Musíte to propracovat a vyhrát si s každým detailem, jinak nefunguje. Komedie má svůj rytmus, a pokud vám chybí smysl pro rytmus, nevybrousíte tu správnou repliku. A zároveň je pochopitelně potřeba mít v sobě dost pokory, aby si člověk řekl – no, tak tohle fakt není vtipné, nefunguje to, pryč s tím. Musíte taky dobře připravit i všechno okolo – kdo na koho navazuje, aby to vyznělo, jak má. Kromě radostné práce je to někdy i docela dřina.

Všimněte si jedné věci: když jdete do kina na drama, tak vlastně nikdy nezjistíte, jestli jsou diváci spokojení, nebo ne. My když se přijdeme podívat do sálu, kde se promítá náš film, máme jasno vlastně okamžitě. Vidíme, jestli to lidi uspává, nebo se naopak nechali strhnout, jestli filmem žijí. Je to živelné, komedie pro mě funguje částečně jako divadlo.

A protože s Olivierem Nakachem nejsme herci, nemůžeme si nikdy vychutnat ten vítězný pocit na jevišti. Tak aspoň děláme jednu věc. Sami napíšeme scénář, sami si ho zrealizujeme a pak se jdeme podívat na promítání v plném kinosále. Na předpremiéře filmu ve Francouzském institutu v Praze jsem to taky udělal – chtěl jsem prostě vědět, že publikum přišlo, že lidé náš film chápou. Na každou další projekci už jdu s vědomím, že u prvních diváků to zafungovalo. Celé mě to dost baví.

Dokud nás svatba nerozdělí (2017)

Byl jste u nápadu, u zrodu celého námětu a scénáře. Zajímalo by mě, jak moc se liší text scénáře od konečného výsledku na plátně? Logicky na papír nedostanete všechno. Mění se to hodně v průběhu natáčení? Pracujete pak jako režiséři i spontánně?

Tuhle otázku občas dostanu a sami pro sebe si to s Olivierem definujeme takhle: námět je jen určitý příslib do budoucna. Čtete scénář, což je popis takového příslibu. Jenže když se dáte do natáčení, tak zkrátka ne všechny sliby dodržíte. Pouštíme se do války sami se sebou, bojujeme, abychom ten původní slib splnili.

Chtěl bych, aby Bo Hai viděly babičky, které znají Vietnamce jen přes pokladnu, říká režisér Duong

Bo Hai (r. Dužan Duong)

Osobní pohled na život vietnamské komunity v Česku přináší aktuální snímek Dužana Duonga s názvem Bo Hai, který se v premiéře promítal na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Poslechněte si rozhovor, který na akci vznikl.

V ideálním případě máte skvělé herce, krásnou výpravu a jede to jak na drátkách. Jindy je to zase doslova psané životem. Ráno dorazíte na plac, stokrát se opakuje záběr a my si pořád říkáme – ne, ne, tohle neklape. Jako scenáristi a režiséři v jednom tohle možná chápeme o něco rychleji, takže když se to takzvaně zasekne, bereme do ruky pero. Pořád předěláváme a předěláváme. Dokud zkrátka nezjistíme, co nám tam nesedí, proč to nefunguje a co by se na tom dalo zlepšit. Samozřejmě ten původní slib chceme sami pro sebe dodržet.

Někdy se daří tak, že výsledek daleko předčí původní námět a scénář. Každý filmař na to má nějaké vlastní postupy. Mně se docela osvědčila jedna věc. Nahodím neupravený dialog přímo hercům jako míč. A pozoruju, jak ten balon chytí. Někdy je to úplně geniální. Ale kdybych to měl převést do čísel, tak v osmdesáti procentech nápad rovnou letí do koše. Do filmu se pak dostane jen těch dvacet procent. Jen to, co v mých očích skvěle funguje.

Dokud nás svatba nerozdělí (2017)

Ve filmu o svatbě se těžko vyhnete věhlasné francouzské gastronomii. Myslím, že i čeští diváci celkem ocení, že si z toho umíte dělat legraci – přestože je to velká součást vaší kultury. Když prostě hostům nemáte co dát, nacpete je slaným pečivem s ančovičkami, které jedí rukama – i když čekali nějakou lahůdku.

A takhle to funguje i vizuálně. Jsou tam scény, kterými diváka lidově řečeno trochu zaplácnete. Úplně jste se nevyhnuli kýčovitým scénám, které trvají vcelku dlouho. Bylo to prvoplánové a kýčovité i z vašeho pohledu tvůrce?

Mateřská láska a drogy. Co je silnější? Adrian Goiginger přivezl na Das Filmfest silný autobiografický snímek

Z filmu Nejlepší ze všech světů

„Všechno, co se na plátně odehrává, jsem opravdu zažil,“ říká šestadvacetiletý rakouský režisér. Ve svém celovečerním debutu Nejlepší ze všech světů ukazuje sebe jako sedmiletého chlapce vyrůstajícího s matkou závislou na heroinu. Nečekejte sociální drama ani jeden velký filmový trip, Goiginger nabízí citlivý, jemně vybalancovaný pohled dětských očí. A zároveň velký a přitom realistický příběh o lásce.

Mám pocit, že když máte smysl pro humor, tak se nevysmíváte, spíš jste na ostatních trochu závislý a musíte se umět zasmát sám sobě, nebrat se vážně. V tomhle filmu se snažíme – možná je to řečeno moc nadneseně – předat nějaký obrázek francouzské společnosti. A nejvěrněji ho vykreslíte tak, že se v první řadě pustíte sama do sebe. Musíte se smát sama sobě, pak to třeba přijde vtipné i ostatním.

Když jsme natočili Nedotknutelné, říkala si spousta lidí – jak to, že to funguje?  Moje odpověď byla jasná: smějeme se vlastním strachům. Bojíme se černochů na předměstí, máme strach z tělesného postižení. Vidíme někoho s fyzickým hendikepem a žene nás to ke zdi, protože si najednou uvědomíme, jak křehké je naše vlastní tělo, že takhle může skončit každý.

Eric Toledano, Olivier Nakache (Dokud nás svatba nerozdělí, 2017)

To je ale přece přirozená, inteligentní reakce, proto je zdravé umět se tomu zasmát. Když se vysmějete do tváře svým úzkostem, do jisté míry vás to může osvobodit. Smích má stejně jako cokoli v životě svoji jasnou funkci. Smích obecně mě zajímá. Zlehčí i velké drama, zklidní vás. Víte, já mám rád smích i v naprosto vážných a zdánlivě nevhodných situacích, třeba když někdo zavtipkuje na pohřbu. Za tím vtipem může být sdělení: nenaděláme s tím nic, život jde dál.

Když takhle sedím v Praze, chce se mi být kafkovsky sarkastický. Svět je přeci jenom divadlo. No a co. Tak prostě jednou padne opona a už tak zůstane, nikdo nežije deset tisíc let. Francouzský dramatik Beaumarchais říká, že je lepší se tomu zasmát, než aby člověk plakal. To je i moje filosofie. Radši se směju, než brečet v koutě. A jak říká hlavní postava našeho filmu – zkrátka se přizpůsobíme. 

autor: stk
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.