Floex o nové desce A Portrait of John Doe, 4. průmyslové revoluci, obyčejnosti a studiové tvorbě

Přichází výsledek dlouhé a komplexní spolupráce několika významných hráčů na hudební scéně. Už pouhý tento fakt otevírá tolik otázek, že interview, které máte před sebou, je docela štědře rozprostřeno.

V textových materiálech k vydání desky A Portrait of John Doe píšete, že album je oslavou obyčejného člověka. Co je tak zajímavého na obyčejném člověku?

Je to reakce na dnešní dobu vyzdvihující věci, které jsou velice výrazné a kdy lidi se předhánějí v jedinečnosti. Spíš než o obyčejném člověku je ta deska, alespoň pro mě, o obyčejných momentech v životě, které mají kvalitu. Hledali jsme něco, co je pro nás společného, co nás jako lidi sjednocuje a sbližuje. Přitom si samozřejmě nemyslíme, že tou kvalitou je, sláva, bohatství, být navenek co nejvíc viděn. Spíš jsou to věci, které každý z nás známe, nejsou možná tak sexy, ale jsou důležité. Na této vlně se celá deska nese.

Jak vás toto téma napadlo?

Vyplynulo ze samotných skladeb. Když jsme se začali nořit do jednotlivých hudebních struktur, forem a jejich vnitřních zákonitostí, tak se ukázalo, že vidíme příběhy. U jedné jsem si například říkal, že popisuje nějakého člověka, možná mě, možná někoho jiného, kdo prožívá každodenní rutinu, ale už se těší, až bude večer, protože si chce dát s kamarády pivo. To je úplně obyčejná věc, kterou všichni známe, ale je v ní obsažena spousta témat, se kterými se v každodenním životě vyrovnáváme. Např. náš vztah k práci, jak ji prožíváme a jakou v našem životě hraje roli, vztah k času, k přátelství atd. To všechno se nese napříč společenskými vrstvami.

Zjevovaly se vám taky tváře?

Zpočátku jsem to vnímal osobně jako moje vlastní dojmy nebo zkušenosti, které jsme pak zobecnili.

A pak to byl soused.

Třeba. My máme podtitul, že deska je o někom a o všech zároveň.

Je zvláštním paradoxem, že oslavujete jednoduchost tím nejmonstróznějším způsobem. Co bylo dřív, myšlenka na obyčejného člověka Johna Doea (česky jste ho přeložili jako Jana Nováka), nebo na symfonický orchestr?

Všechno vzniklo celkem organicky, ale kdybych měl jít chronologicky, jako první se začaly vyjevovat příběhy. Ty nám často pomáhaly rozvíjet a dokončovat skladby. Pak se objevila možnost symfonického orchestru a nakonec jsme přišli ke konceptu John Doe.  Paradox, že jsme projekt pojali poměrně velkolepě, to možná je, ale proč mu na druhé straně nedat šťávu, když ho bereme jako oslavu!

Kdy jste na desce začali pracovat?

Vznik desky má docela dlouhou genezi trvající víc než tři roky, od prvního setkání ve studiu až po závěr.

Floex, Tom Hodge & SOČR. A Portrait Of John Doe|foto: Mercury KX

S Tomem se znáte dlouho?

Poprvé jsme se potkali v Berlíně na jednom festivalu a zjistili jsme, že vzájemně známe svoji hudbu, protože jsme v té době oba vydávali u stejného labelu. Líbilo se nám navzájem, jakou hudbu ten druhý dělá, takže bylo snadné se spřátelit. Po čase měl Tom strávit nějaký čas v Německu při tvorbě baletu na objednávku, protože se věnuje i klasické hudbě. Naplánoval si cestu do Německa, ale jeho představy se proměnily v okamžiku, kdy zjistil, že by měl jenom sedět, sledovat zkoušky a nic nedělat. Ozval se mi, jestli by mohl přijet do Prahy. Původně jen na obyčejný výlet, ale když už jsme se tak hezky potkali, zašli jsme i do studia. Vůbec nikdo neřešil, jestli půjde o záležitost srandy, kdy budeme chvilku blbnout ve studiu s tím, že nakonec bude lepší jít na pivo, nebo jestli se to rozvine. Jestli natočíme jednu skladbu nebo album. Od první chvíle ale byla cítit energie, která někam táhla. Čistě jako zábava bez ambicí začaly spontánně vznikat zajímavé věci.

Jak probíhala vaše studiová tvorba?

Začátek je vždycky trochu těžší, skladba se musí otevřít. Chtělo to vymyslet něco vtipného a shodou okolností jsem měl koupené obří hrnce z natáčení klipu Veronika’s Dream, ve kterých bylo jídlo pro štáb asi 40 lidí. Od té doby jsem je samozřejmě nepoužil, protože doma jsou k ničemu, pořád ležely na polici v kuchyni, až jsem jednou zjistil, jak výborně znějí, něco mezi steel-drumem a indonéskými nástroji; i ty poklice mají skvělý zvuk. Tak jsem řekl: „zahrajeme si na hrnce, bude sranda.“ Na desce se nakonec uchytily hned v několika skladbách.

Všechno se nahrávalo a poslouchalo. Každý máme svoje inklinace, já jsem víc melodicky myslící. Tom má třeba rád paralelní rytmy, tak jsme je vyťukávali a nahrávali. Takto vypadala první fáze, nad kterou jsme vrstvili další nápady. Pak když byla vytvořena třeba minutová skica, začali jsme rozvíjet formu. Bylo překvapivé, že jsme vlastně vůbec netápali, přestože toto je moje úplně první autorská spolupráce na desce.

Stávalo se třeba, a to mi přijde zajímavé, že jsme vytvořili dvou až tří minutovou skicu, na jejímž konci se něco objevilo. Něco tak inspirativního, že na základě tohoto konce jsme vytvořili novou skladbu a začátek se na desku vůbec nedostal. Zdá se to jako složitá práce, ale kdybychom tento proces nepodnikli, podobné věci by nevznikly.

Floex & Tom Hodge, oficiání fotografie k vydání alba A Portrait of John Doe|foto: Ashley Rommelrath

Kolik jste strávili času u skicování?

Asi 20% a je to ta nejzábavnější část, které říkám „asociační trans“, to byla ta přímá práce nás dvou ve studiu. Zbylých 80% je vždycky spíš dřina při dotahování skladeb do konce a poslední procento je úplně nejtěžší. Naše setkání trvala třeba pět dní od rána do večera. Byli jsme z celého projektu dost nadšení, takže jsme zažívali opravdový tok vjemů. Tom pak vždycky odcestoval zpátky do Londýna a já tady v Praze všechno dodělával. Dotahování každé skladby k dokonalosti mi pak trvá tak měsíc i víc.

Jak vám do celého procesu zapadal Symfonický orchestr Českého rozhlasu?

Nabídka orchestru se objevila zrovna v momentu, kdy jsme řešili, že bychom do hotových věcí potřebovali dopsat aranže. Vůbec jsme ale nepočítali se symfonickým orchestrem. Uvažovali jsme velice minimalisticky. SOČR přišel jako dar shůry. Všechny skladby se tímto spojením dost významným způsobem posunuly dál.

Jak jste si rozvrhli práci?

Já jsem spíš formálně myslící člověk a řešil jsem, kam skladby směřují, taky jsem měl na starosti produkční studiovou stránku věci. Tom je zase víc muzikant s hlubšími teoretickými znalostmi z hudby, a samozřejmě skvělý pianista. Má zkušenost s komponováním pro orchestry, takže instrumentální aranže vytvářel on a já ho dál doplňoval. Zajímavostí možná je, že oba hrajeme na klarinet, což bychom rádi využili na koncertech.

Mám osobně pocit, že oproti tomu, co můžeme slyšet na tvých i Tomových dřívějších deskách, je nové album A Portrait of John Doe víc od podlahy. Jak to cítíš ty?

Mám k tomu dvě věci. Zaprvé jsme se snažili vyhnout klišé, ke kterým tato oblast svádí, a neříkám, že se nám to stoprocentně podařilo, nechtěli jsme ale být úplně jemní nebo soundtrackoví. Podle mě je ta deska zajímavá svojí dynamikou od tichých až po hodně agresivní momenty.

Druhá věc se týká míry. Když člověk dostane jednou za čas do rukou takto úžasné orchestrální možnosti, má tendenci přehánět a vytěžit je. My jsme se ale chtěli vyvarovat patosu; intervence orchestru je proto v našem podání jemnější. Šlo nám spíš o hledání fúze, jak může orchestr s elektronikou fungovat společně. Nebát se, byť jde o tak pompézní věc, a šáhnout do orchestru, nějakým způsobem ho zvukově narušit, nebo mu dát ve skladbě jenom určitý prostor, takže nemusí hrát od začátku až do konce, což pak dává větší barevnost i zmiňovanou dynamiku.

Ve skutečnosti ale máte dvě verze tohoto repertoáru, studiovou a koncertní.

Pro nás je v tuto chvíli zásadní ta studiová, v níž jsou přesně zafixovány naše prvotní představy. Koncertní, víc orchestrální, verze vznikala nezávisle a odráží náš záměr prezentovat celý projekt naživo.

Takže kdykoliv budete hrát tento projekt naživo, vystoupíte se symfonickým orchestrem a posluchači uvidí symfonický orchestr s hudbou, která měla premiéru v září 2017 ve velkém sále Českého rozhlasu?

To by bylo krásné, ale taky velice nákladné, takže s touto podobou počítáme spíš ve speciálních případech, které budou řešeny individuálně. Máme proto vymyšlený ještě třetí, klubový, koncept. Využijeme audiovizuální záznam z 35 go-pro kamer, který jsme při tomto koncertu v Českém rozhlasu natočili a vytvořili virtuální orchestr, s nímž budeme naživo hrát v triu ještě s Jakubem Tenglerem na bicí. Orchestr bude zprostředkovaný díky speciálnímu video-mappingovému light designu, který právě teď vytváříme ve spolupráci s Initi Interactive.

Nebudou posluchači živého koncertu o něco ochuzeni?

Ve formátu koncertu s orchestrem si myslím, že se nám podařilo zachovat něco z desky a pro něco najít jinou polohu. Na desce jsou vždycky polarity elektronické a akustické hudby, které vytvářejí napětí. Například, když mám část, kde hrají smyčce, budu mít vždycky tendenci přidat k nim elektronické bicí, než aby v ten moment hrály akustické bicí nástroje. Tato rovnováha funguje v průběhu celé desky. V koncertní podobě jsme si ale řekli, že chceme všechny perkuse a bicí nástroje naživo a většinu elektronických partů jsme přepsali do akustických nástrojů. Hledali jsme akustické ekvivalenty k těm elektronickým, což v praxi znamenalo, že ještě před začátkem psaní partitur jsme s Tomem a jeho kolegou v Londýně podnikli výlet za jedním předním orchestrálním perkusistou, který má obrovskou sbírku nástrojů. Přijeli jsme do jeho skladu za městem, kde má stovky nástrojů. Pustili jsme mu vždycky elektronický zvuk, který jsme potřebovali napodobit a on nám přinesl nástroj, jímž by se to dalo. Byl jsem zpočátku skeptický, ale on vždycky objevil něco, co fungovalo. To bylo vzrušující. Díky tomuto setkání jsme vytvořili akustický slovník našeho jazyka a dokázali jsme přepsat elektronickou rytmickou složku do partitury pro čtyři perkusisty. Využíváme řadu konvenčních nástrojů, ale navíc jsme si plno instrumentů sami vytvořili nebo sehnali.

Co na to říkali muzikanti z orchestru?

Myslím si, že nejvíc si to užívali právě perkusisti. Hráči na smyčce měli asi jednodušší práci.

V souvislosti s deskou mluvíte o očekávání 4. průmyslové revoluce. Nepřijde ti, že dynamiku vývoje převzala věda a naopak stylový vývoj v hudbě dost znatelně zpomalil?

Já si myslím, že hudba se pořád zajímavým způsobem vyvíjí. Samozřejmě to, co se odehrávalo před 20 lety, bylo určitě revolučnější než dneska. Tehdy to byl nástup celé jedné velké elektronické scény, kde se otevřel nový vesmír, vznikly vyjadřovací prostředky využívající neprobádané možnosti zvuku. To se samozřejmě začalo rozdrobovat a míst, které na mapě nejsou popsané, je čím dál tím míň. Cokoliv člověk udělal dřív, bylo vzrušující už jen proto, že to bylo nové. Dneska je situace úplně opačná.

Myslím si, že se mění taky témata. Je pořád důležitější hledat víc a víc autentickou polohu, která skladatele definuje jako individuálního tvůrce. Když jsem začínal, chtěl jsem dělat hudbu co nejbarevnější, aby nebyla pořád stejná. Zkoušel jsem, jaký další zvuk ještě dokážu najít, který ještě nemám. V dnešní době je to naopak, k dispozici je tolik zvuků, že hledání spočívá v potvrzování svého vlastního rukopisu a zvuků, které jsou mu blízké, nějak ho identifikují.

Jak vnímáš 4. průmyslovou revoluci, k níž je vaše nová deska vztažena?

To je podle mě zajímavé téma, protože s nástupem robotizace a umělé inteligence nebudeme muset dělat spoustu věcí, bez nichž se teď neobejdeme, a to otevírá otázku, v čem je hodnota naší práce nebo našeho života? Týká se to řady obyčejných věcí, které jsou nezastupitelné, protože jsou pro nás jednak všechny společné a definují člověka jako takového. Za druhé jsou to věci, na které se v budoucnu možná budeme víc soustředit.

Týká se to i hudby. Už dnes ji skládají umělé inteligence. Já se toho ale zas tak nebojím, alespoň v řádu svého života ne.

V řádu vnoučat?

To už bude horší. Když se objevily první skladby, které napsaly umělé inteligence, všichni z toho byli dojatí, jaká je to autentická a sofistikovaná hudba, mně to ale přišlo absurdní. Fakt, že robot byl schopen zreplikovat nějaké harmonické, melodické a další postupy, které vytěžil z databáze skladeb, našrotil se je, představuje pro hudbu, kterou dělám třeba já, jenom malou část, možná 20 až 30 procent. Zbytek je sofistikovaná produkce, věci, které stojí nad rámec not – tedy odehrávající se ve sféře zvuku, v otázce aranžmá a instrumentace, toho, jak zvuk může na člověka působit emočně. Ze všeho nejpodstatnější ale asi je, že umělá inteligence bude mít stěží nějakou vizi, či záměr – něco, co vychází z nitra a odpovídá na otázku, co tato hudba vyjadřuje. Příklady, které znám, vždycky vycházejí z hotových úspěšných skladeb, protože umělá inteligence nedokáže posoudit, jestli na nás skladba působí silně nebo ne. To si myslím, že je v hudbě obecně klíčové. Hudba je vlastě fascinující v tom, že je to sice částečně matematický obor a zdá se, že by se dala konstruovat racionálním způsobem, ale magie je v tom, že nikdo nevíme, zaplať pánbůh, proč nějaká skladba nějak působí a jiná ne a jsme to schopni posoudit jenom srdcem nebo emocemi. Toto téma je nedostižné, i když si nemyslím, že nekonečně. Jednou se nejspíš umělým inteligencím tomuto ideálu podaří přiblížit replikováním úspěšných formátů, ale stejně na konci musí stát nějaký člověk, který ze sta až tisíce skladeb vyhodnotí jednu a řekne, že se povedla. 

Mohl bys popsat hudební sdělení některé z vašich nových skladeb?

Máme třeba skladbu Resurgence (zmrtvýchvstání), která začíná minimalistickým jakoby nekonečně dlouhým klesajícím harmonickým sestupem, až se hudba někde hluboko zvukově roztříští a zároveň začne kódovat novou vnitřní melodii. Tato melodie zazní v čisté podobě až na konci jenom v pianu a smyčcích, kdy dojde ke znovuobjevení nějaké lidské hodnoty. Je to sice hodně abstraktní popis zkušenosti, kterou ale všichni známe. Možná, když procházíme nějakou životní krizí vedoucí nás až někam dolů a nutící nás k vlastní transformaci. To je věc, kterou si každý z nás v životě prožije v úplně jiných situacích, ale potká nás a bývá to docela důležité, něco se z toho naučíme.

Má posloupnost skladeb na desce nějaký konkrétní příběh nebo logiku?

Ne úplně, ale samozřejmě náznaky sjednocující linie na desce jsou. První skladba se jmenuje Inauguration Of Nobody, tedy narození nebo otevření světa. Předposlední skladba je Resurgence a poslední je Requiem. Tyto tři skladby naznačují životní rámec. Pak už přicházejí jenom příběhy, které se samy vylouply.

Definují je názvy skladeb.

To jo. Názvy odkazují na příběhy, které nás napadly.

Jak jste se dostali pod vydavatelství Decca?

V době, kdy jsme vydávali u Denovali Records, nás zajímalo něco nového a Tom měl známou v Decca Publishing, která nás propojila s nově vznikajícím vydavatelstvím Mercury KX fungujícím pod Decca Classics. Vybírali jsme mezi více možnostmi, ale tato varianta nám přišla nejlepší, protože jsme viděli zájem z jejich strany. Přišlo nám zajímavé vydat něco u značky s takovou historií, ale zároveň na úplně novém právě vznikajícím sub-labelu zaměřeném na současnou klasickou hudbu. V době, kdy jsme s nimi jednali, Mercury KX neměli vydánu snad ani jedinou desku kromě Olafura Arnaldse, který byl u nich zaveden z předchozí spolupráce. Zdálo se nám zajímavé být u vzniku, kdy je cítit energie a většina prvních jmen nějak definuje zvuk a tvář celému vydavatelství. Je to dobrodružnější, než být třeba třicátá položka na seznamu. 

Co dále plánujete s tímto projektem?

Těšíme se na vydání a doufáme, že všechno proběhne hladce. V listopadu připravujeme turné, kde vystoupí naše kapela plus virtuální orchestr vytvořený z nahrávek SOČRu a zároveň se snažíme najít možnosti, jak celý projekt znovu prezentovat s orchestrem. Budou to velice individuální koncerty a uvidíme, jak se vyvinou.