Génius, nebo jen dobrá historka? Sedm portrétů skladatelů
Klasická hudba bývá spojovaná s noblesou a disciplínou. Ale zároveň se kolem jejích tvůrců často točí historky, které tenhle obraz narušují: Beethoven a přesně odměřená kávová zrna, Satie a byt přeplněný deštníky, Wagner a jeho posedlost hedvábím. Ne každá z těchto historek je ale stejně spolehlivá. Některé stojí na dochovaných pramenech, jiné jsou spíš oblíbené anekdoty, které se časem samy proměňovaly.
Beethoven a káva na 60 zrnek
K legendám o Ludwigu van Beethovenovi patří i ta, že si na jeden šálek kávy odpočítával přesně 60 zrn. Příběh pochází z biografie jeho životopisce Antona Schindlera z roku 1840. Jenže právě tady je problém. Dnes je tato autobiografie považovaná za velmi nespolehlivý pramen, který Beethovenův obraz často upravoval podle autorových vlastních představ. Historka o kávě proto nevypovídá ani tak o Beethovenovi jako spíš o tom, že už 19. století rádo vytvářelo obraz génia coby bytosti pečlivé či výstřední. Je to zkrátka příběh, který se skvěle vypráví.
Satie a byt, do kterého se nechodilo
Erik Satie je naopak aktérem historky, která má pevnější základ. Po jeho smrti v roce 1925 se v jeho bytě skutečně našly desítky deštníků, dva klavíry postavené na sebe a chaos rukopisů i osobních věcí. To je doložená skutečnost. Co z ní ale lze vyvozovat? Satieho byt se stal symbolem excentrického života, skladatel však poslední roky života prožil v izolaci a chudobě. Ona podivnost mohla být zkrátka výsledkem jeho osamělosti.
Rossini a život po opeře
Gioacchino Rossini napsal Viléma Tella ve svých 37 letech a s operní tvorbou pak prakticky přestal. Jeho odchod od komponování souvisel s proměnou operního světa, s jeho zdravím a s tím, že se samotný jeho život se změnil. K Rossinimu se váže jedna z nejznámějších gastronomických anekdot: prý v životě plakal jen třikrát – když mu nevyšla první opera, když slyšel hrát Paganiniho a když mu při výletě lodí spadla do vody krůta nadívaná lanýži. Není to ovšem historka, kterou by bylo možné jakkoli ověřit.
Wagner a hedvábí jako pracovní podmínka
Richard Wagner bývá popisován jako skladatel velkých idejí, ale také velmi konkrétních nároků. Dochovaná korespondence skutečně ukazuje, že si dával záležet na domácím komfortu, textiliích i vůních kolem sebe. Nešlo jen o rozmar, některé prameny naznačují, že za jeho požadavky mohly stát kožní potíže, kvůli nimž mu určité materiály vadily. To je důležitý detail. Bez něj by Wagner snadno vyšel jako karikatura rozmazleného génia.
Čajkovskij a dirigování s rukou na bradě
Historka o tom, že si Petr Iljič Čajkovskij při dirigování přidržoval bradu, protože se bál, že mu upadne hlava, patří k těm nejvděčnějším. Je vizuální, zapamatovatelná a okamžitě vytváří obraz nervózního umělce. Jenže právě tady je třeba opatrnosti. Doloženo je, že Čajkovskij byl při dirigování silně nejistý a že na pódiu zažíval výraznou trému. To, co z toho udělaly pozdější příběhy, jsou už spíš interpretace než fakta. A mluvit o konkrétní fobii je příliš. Asi bychom mohli uvést, že šlo o skladatele, který měl s veřejným vystupováním dlouho potíže. A tato jeho nervozita se proměnila v zajímavou legendu.
Vivaldi mezi oltářem a hudbou
Antonio Vivaldi byl vysvěcen na kněze v roce 1703, ale jeho kněžská dráha se brzy začala komplikovat. Ve vlastních dopisech popisuje zdravotní potíže s hrudníkem – historici se přiklánějí k astmatu či podobnému onemocnění. Zároveň ale nelze celý jeho příběh zredukovat na jednoduchou větu: „Nemohl dýchat, tak přestal sloužit mše.“ Vivaldiho život byl propojený s hudební kariérou, institucemi i povinnostmi, které se postupně přesouvaly jinam než k oltáři.
Händel a hostina vedle
Georg Friedrich Händel měl pověst muže s velkým apetitem, a to nejen hudebním. K nejslavnějším anekdotám s ním spojeným patří ta o večeři. Hosty prý pohostil skromně. Pak se omluvil pro náhlou inspiraci – a následně byl nalezen, jak si v jiné místnosti sám pochutnává na vydatné hostině. K tomu se váže i známá karikatura Josepha Goupyho, která Händela zobrazuje jako „The Charming Brute“. Jak to bylo doopravdy, už nezjistíme. Jisté ale je, že Händel byl natolik výrazná osobnost, že se z něj stal objekt veřejný.
Co z toho plyne
Výše uvedené historky nejsou důkazem, že výstřednost je podmínkou geniality. To by bylo příliš zkratkovité. Spíš ukazují, že dějiny hudby mohou být psány také prostřednictvím příběhů. A to je na nich přitažlivé: připomínají, že i slavní skladatelé byli lidé z masa a kostí – s tělem, náladami i slabostmi. Klasická hudba k nám nedoléhá jen v mramorových bustách a vážných pohledech z portrétů. Příběhy s ní spojené stojí také na kávě, hedvábí, deštnících, nervozitě a na tom, co si o géniích rádi vyprávíme, když je chceme mít trochu blíž.