Giustino - Händelova opera, v níž se dějí „podivuhodné věci“
Méně známou Händelovu operu v autentickém podání Freiburger Barockorchestru a Nicholas McGegana vysíláme v neděli 9. listopadu v 16:00.
Mezi tématy, která rezonovala operními librety Händelovy doby, byla také legenda o hrdinovi Giustinovi, který vzešel z rolnického rodu a dosáhl postavení, které patřilo následníkům starobylých rodů. Tento Giustino se hodil do strategie německého komponisty, který podporován královskou rodinou hanoverského původu Jiřího I., velebil svého patrona. Hrdina stane po boku císaře Anastasia díky své statečností a cnostmi, což je považováno za rovné dědičnému právu. Hannoverský kurfiřt sice nebyl rolníkem, ale na trůn nastoupil dle volby parlamentu, který si vybral příbuzného královny Anny Stuartovny. Ostatně Jiří I. byl vnukem české „zimní královny“ Alžběty Stuartovny, manželky Friedricha Falckého.
Předobrazem hrdiny Giustina byla historická osobnost byzantského císaře Justiniána I., který vládl východořímské říši v letech 527 až 565. Byl to Byzantinec thráckého původu, jehož jazykem byla latina. Prapůvodní obyvatelé Balkánu měli prý rezavé vlasy a modré oči, osobitou kulturu a polyteistické náboženství. Přestože se o nich mnoho neví, předali tito barbaři helénistické kultuře takové mýtické či reálné osobnosti jako je Orfeus (syn múzy Kalliopé a thráckého krále Oiagra) nebo Dionýsos a rebel Spartakus. Za krále Decebala, roku 106 našeho letopočtu, podlehli Thrákové vojenské strategii císaře Trajána.
Tím se Thrákové stali rovnoprávnými obyvateli římské říše, po roce 395 našeho letopočtu východořímské. V 6. století dosáhla svého největšího územního rozsahu za panování Justiniána I. Jeho cesta vedla z rodiny thráckého rolníka z malého města poblíž dnešní Skopje do Konstantinopole, kde se pod ochranou svého strýce Justina stal členem palácové stráže císaře Anastasia, pak velitelem vojska, následně dědicem trůnu, poté spolucísařem a po smrti Justina jediným vládcem říše. Byl to velmi schopný vladař. Ubránil říši před Ostrogóty, Vandaly, Peršany a povstalci. Vydal Justiniánův kodex, který ovlivnil budoucí právo, a hojně stavěl, mimo jiné zářný chrám Hagia Sofia.
Císařský dvůr Justiniana zalidňovaly všechny hlavní postavy, které se objevují v libretu opery Giustino. Po smrti císaře Zenóna si vdova Ariadna bere Anastasia. Velitel císařské gardy Justinus se po jeho skonu stává císařem a povolává synovce Justiniana, který odstraní rebela Vitaliana. Generál Amanzio sloužil kdysi v byzantské armádě, ale nebyl zrádný bídák, jeho pobočník Polidarte a princezna Leocasta jsou plodem fantazie libretistů.
Händel se v Anglii etabloval ještě před nástupem kurfiřta Jiřího I. a v roce 1719 se pustil do podnikání s italskou operou za tím účelem založil Královskou hudební akademii. Ale část šlechty nechtěla poangličtělého Sasa řídit italské opery a jala se intrikovat. Konec Händelova podnikání přivodily skandál s rvačkou primadon a Žebrácká opera autorů Johna Gaye a Johanna Christopha Pepusche. Založil ale hned druhou Královskou hudební akademii. Šlechta kontrovala za pomoci waleského prince a nástupce trůnu Jiřího II. založením Divadla šlechty – Opera of the Nobility – a dovedla Händla opět ke krachu.
A Händel začínal v roce 1733 po třetí. Jeho Divadlo Haymarket Hill ale obsadil konkurenční soubor a Händel byl musel vzít za vděk šaškovské divadlo v Covent Garden. A v té době píše svého Giustina. V lítém boji o přežití vrhá na scénu jednu operu za druhou. Obnovuje Atalantu, Alcinu, Poro a Partenope, uvádí tři zcela nové opery Arminio, Giustino a Berenice. Vedle toho obnovuje oratoria Ester a Debora a píše nové oratorium Alexandrova slavnost. A upravuje italské oratoriuma z roku 1708 Il trionfo del Tempo e del Disinganno pod mírně pozměněným názvem Il trionfo del Tempo e della Verità. A stihne ho mrtvice. Ale brzy se zotaví, neboť ho čeká vítězství u anglického publika a geniální oratorium Mesiáš.
První libreto Giustina je založeno na básni Nicola Beregana, jehož text zhudebnil Giovanni Legrenzi v roce 1683. Další adaptace nebo nové skladby vytvořili Alessandro Scarlatti, Luigi Mancia, Johann Christian Schieferdecker a Domenico Scarlatti. V roce 1711 vyšla v Bologni verze opery Giustino v pěti dějstvích, kterou pro Tomasa Albinoniho upravil Pietro Pariati. Následoval ho Antonio Vivaldi operou o třech dějstvích. Jeho Giustino mělo premiéru v Římě v roce 1724. Libreto, které Händel použil, vychází tedy z textu Nicola Beregana a Pietra Pariatiho. Známý hudební spisovatel Charles Burney byl Händelovou operou Giustino nadšený. Prohlásil, kromě jiného “Dějí se v ní podivuhodné věci.“
