Hašek, Hrabal, Qualtinger a dvě minuty vídeňského ticha. Vladimír Just představuje slavného rakouského kabaretiéra

Vysíláme 1. dubna v 9:00.

Hašek se ve svých textech i pouličních a hospodských etudách specializoval na nejrůznější podoby české blbosti, kterou svým uměním ovšem posouval k nadčasovosti: smáli se jí i ti, kteří se s ní nikdy nesetkali. České blbosti vytvářela inspirativní rámec dunajská monarchie se svými zákony, svéráznou podobou cenzury například, svými barokně rozmáchlými obřady císařova Viribus unitis měnícími minulost na budoucnost v paralelní akci. Hašek se baví českým hledáním své role v monarchii.

Já i publikum si dobře rozumíme. Ono neposlouchá, co já říkám, a já mu zase neříkám nic, co chce slyšet.

Helmut QualtingerOd města, v němž mám žít, vyžaduji: asfalt, kropení ulic, klíč od domu, teplou vodu. Bodrý už jsem sám.

Příběh početné české menšiny ve Vídni, s jejím lavírováním na hraně českého nacionalismu a dobrovolným vplynutím do německy mluvícího živlu představoval pro Haška koncentrovanou podobu české role v monarchii. Hrabalovo dílo prostupuje postava strýce Pepina, jehož předobrazem byl skutečný Hrabalův strýc. „… prizmatem jeho vyprávění anektoval Hrabal do své prózy obrazy starého Rakouska-Uherska, bohatě kolorované ve stylu Haškových humoresek,“ napsal Jiří Pelán. Legrační historky, které Pepin chrlil v kompozicích jako by převzatých z moderních románů, Hrabal pojmenoval jako pražské dada. Pražské dada to je také Charlie Chaplin, Švejk, Werichovo Osvobozené divadlo a česká nostalgie po císařské Vídni. V šedesátých letech se ve čtení Hrabalových a Haškových textů vídeňským kabaretiérem kruh takříkajíc uzavřel.

Qualtingerovu nahrávku Švejka jsem slyšel. Jeho rakouští posluchači reagovali jako Češi, dokonce se smáli Švejkovu mazání revmatického kolena opodeldokem. Ale když Qualtinger dočetl pasáž o hostinském Palivcovi U kalicha a jeho uklizení císařova portrétu ze stěny hospody, protože na něj sraly mouchy, v sále nastalo ticho jako v kostele. Asi tak nekonečně dlouhou minutu trvalo, než se publikum vzpamatovalo, a vrátilo se do smíchového rytmu, kterým na čtení Švejka obvykle reaguje nerakouské publikum.