Klasik, novátor, génius... Hudební svět slaví čtvrt tisíciletí od narození Ludwiga van Beethovena

6. prosinec 2020

Hudební svět slaví dvě stě padesát let od narození Ludwiga van Beethovena. Skladatel, ale také velký humanista a vizionář je nejvíce spojený se dvěma městy: jeho rodištěm je Bonn, ve Vídni pak strávil dvě třetiny života. Nechybí ani česká stopa: Praha, Hradec nad Moravicí, Teplice... Kdy se narodil, není známo, ale 17. prosince uplyne dvě stě padesát let od Beethovenova křtu. A jeho hudba bude po celý týden od pondělí 14. prosince prolínat vysíláním stanice Vltava.

Procházky po Vídni nás zavedou na desítky míst spojených s životem Ludwiga van Beethovena. Málokterý skladatel má takovou auru výjimečnosti, málokterý také projevil tak urputnou míru novátorství. K Vídni patřil po čtyři desetiletí a rakouská metropole dává najevo, že si je toho vědoma a že je na to hrdá. Ale Beethovenovu pamětní desku najdeme i v Praze v jednom malostranském zákoutí, na domě U Zlatého jednorožce v Lázeňské ulici. A stejně tak se dobře ví, že pobýval na zámku v Hradci nad Moravicí nedaleko Opavy, který tehdy patřil knížatům Lichnovským. Tam pracoval na Čtvrté symfonii. Byl později i v lázních Teplicích, kde začal komponovat Sedmou symfonii…

Emocionální oheň

Pomník Ludwiga van Beethovena v jižní části Karlových Varů v parku před Parkhotelem Richmond. Autor: Hugo Uher, odhalení: 29. září 1929

O Ludwigu van Beethovenovi se v 19. století říkávalo všelicos. Vycházel z toho jako podivín, ale geniální, respektive jako génius, ale podivínský. Hodně se zdůrazňoval jeho „boj s osudem“, ať už k takovým úvahám vedla postupná ztráta sluchu, která před padesátkou po dvou desetiletích definitivně dospěla do nešťastného stavu hluchoty, či zarputilý výraz na jeho podobiznách, nebo přímo jeho Osudová symfonie. Na průměrný vkus publika bral čím dál menší ohled, ale uznání ho nemíjelo. Například pianista Hans von Bülow nazval soubor jeho klavírních sonát Novým zákonem v hudbě; za Starý zákon v této nadsázce považoval Bachův Dobře temperovaný klavír.

Čtěte také

Ve Vídni se Beethoven nastálo usadil ve dvaadvaceti, rok po Mozartově smrti. Patřil mezi Haydnovy a Salieriho žáky, od této tradice se však posléze začal odlišovat díky zdrojům umělecké inspirace, k nimž začaly patřit i osobní prožitky a velké společenské ideály. Posunul nakonec po Mozartovi a Haydnovi výrazové prostředky, hudební formy a styl, nazvaný zpětně hudebním klasicismem, až na práh hudebního romantismu. Nepsal konvenční hudbu. V jeho kvartetech, klavírních koncertech, nebesky krásném houslovém koncertě, v jediné opeře Fidelio i v jeho bezprecedentně vokální Deváté symfonii i přes apollónskou čistotu cítíme současně silný emocionální oheň, snahu o přímé vyjádření výrazu, ale i odraz ideálů svobody, důstojnosti a bratrství.

V Praze Beethoven, za života známý jako skvělý klavírista, během několika návštěv hrál především ve šlechtických salonech, koncertoval také v tehdejším hlavním sále, v Konviktu. Složil tu zřejmě jednu z klavírních sonát, dechový sextet, árii Ah, perfido a drobnosti pro mandolínu. Teplice a Hradec u Opavy a jejich souvislost se Čtvrtou a Sedmou symfonií mají ale širší kontext. Skladatel postupně získal mezi vídeňskou šlechtou podporovatele. Peněžní renta, kterou mu vypláceli, mu umožnila věnovat se plně jen hudbě a svá díla profilovat umělecky skutečně individuálně a jedinečně. Mezi těmito mecenáši byli i Lobkowiczové. Tři ze symfonií proto skladatel věnoval knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkowicz – jsou to Eroica, Osudová a Pastorální. Jejich autografy jsou dodnes v držení rodu, spojeného s Čechami. A není vyloučeno, že něco z nich bylo tehdy, na samém počátku století, dříve než ve Vídni soukromě hráno už na sídle v Roudnici nad Labem nebo na zámku Jezeří.

Missa solemnis

Hradecký zámek nadchl svou atmosférou svého času i Ludwiga van Beethovena

České země jsou s vídeňským mistrem vedle zmíněných symfonií ovšem historicky spojeny ještě prostřednictvím jedné skladby, té největší, kterou napsal. Missa solemnis, Slavnostní mše, vznikala pro intronizaci vévody Rudolfa Habsburského, Beethovenova žáka v kompozici, přítele a mecenáše, jako nového olomouckého římskokatolického arcibiskupa. K březnovému datu slavnosti v roce 1820 ji skladatel nakonec nestačil napsat. Není ale stejně jisté, jestli by bylo jeho zhudebnění mešního textu vůbec provedeno. Missa solemnis je totiž výjimečné dílo. Krásné, oduševnělé, vznešené. Ovšem dost vzdálené katolicismu i církevnímu mysticismu… Na veřejnosti poprvé zaznělo, a to pod názvem „oratorium“, až o čtyři roky později. V pravoslavném Petrohradu. Ve Vídni, kde zase nebylo povoleno užití mešního textu ve světském prostředí, potom koncertní publikum slyšelo jen několik částí označených jako „hymnus“.

O první souborné provedení skladby v monarchii se zasloužil až učitel Johann Vincenc Richter ve Varnsdorfu na česko-saské hranici. Missa solemnis se v červnu 1830 rozezněla unikátně v tamním kostele. Od té doby až do dnešních dnů je ale jasné, že ji uslyšíme spíše v koncertním sále než v chrámu. Rámec liturgie opravdu hodně přesahuje. Tak, jak přečnívá její osobitý a neskladný autor nad svými předchůdci, současníky i následovníky.

autor: Petr Veber
Spustit audio

Související