La Gioconda v hvězdném obsazení z archivního záznamu newyorské MET

I když se v závěru svého krátkého života dočkal uznání a zařadil se mezi slavné osobnosti italské hudby, žil Amilcare Ponchielli řadu let  v ústraní a relativní chudobě. Narodil se v Padernu poblíž Cremony do rodiny drobných obchodníků. První hudební lekce dostal od svého otce  - obecního amatérského varhaníka. Vzhledem  k  mimořádnému talentu byl už v devíti letech přijat ke studiu kompozice na Milánské konzervatoři  kde mu bylo díky podpoře šlechtického mecenáše prominuto školné. Z doby studií pochází spoluúčast Ponchielliho  na skupinovém kompozičním projektu žáků  – komedii Il sindaco babbeo, která byla provedena v divadle Santa Radegonda v roce 1851. Vstup Ponchielliho do profesionální hudební sféry nebyl jednoduchý. Měl ambice prosadit se jako operní skladatel, zajistit si tak prostředky na živobytí a dosáhnout úspěchu, ale jeho snahy se v té době nenaplnily. V roce 1854 se musel vrátit do rodného kraje, působil jako varhaník, učitel hudby a kapelník dechových hudeb v Piacenze a poté v Cremoně.

Svého úsilí prosadit se v operním žánru se ale Ponchielli nevzdal. V roce 1856 byla v divadle Concordia  v Cremoně uvedena opera I promessi sposi, na námět známého románu Alessandra Manzoniho. I když ohlas díla zůstal omezen na místní okruh, podařilo se vzbudit zájem Francesca Luccy, významé osobnosti milánské hudební scény. Ten odhadl talent skladatele a zasadil se o vydání některých jeho raných kompozic, mezi které patřily taneční skladby, symfonie, komorní romance, instrumentální divertimenta a fantazie pro klavír i několik samostatných čísel z I promessi sposi. Ačkoli to byla pro mladého operního skladatele plodná léta, úspěch na sebe nechal dlouho čekat: Bertrando dal Bornio (1858), jeho druhá opera, zadaná turínským divadlem Teatro Carignano, nakonec nebyla uvedena; La Savojarda (1860), ačkoli byla oceněna, nepřekročila hranice rodného města, zatímco dnes ztracená opera Roderico, l’ultimo re dei Goti (1863), uvedená v Piacenze, byla po premiéře vyřazena z repertoáru. Osud se obrátil, když byla v prosinci 1872 v divadle Teatro dal Verme v Miláně uvedena nová verze opery I promessi sposi, pro kterou vytvořil revidovanou verzi libreta uznávaný Emilio Praga.

Od tohoto okamžiku se události vyvíjely příznivě: opera sklidila velký ohlas a prominentní nakladatel Giulio Ricordi nabídl Ponchiellimu spolupráci se svým nakladatelským domem. V té době  se skladatel seznámil také se sopranistkou Teresinou Brambilla, interpretkou  role Lucie a svou budoucí životní partnerkou. Po deseti letech Ponchielli opustit život v provinčním městě, definitivně se vrátil do Milána a věnoval se výhradně skladatelské práci. Počátek sedmdesátých let mu přinesl řadu  úspěchů – napsal dva balety pro La Scalu (Le due gemelle a Clarina), slavnostní skladby na počest Manzoniho (Smuteční pochod a Smuteční elegie) a jednoaktovou buffu Il parlatore eterno na libreto Antonia Ghislanzoniho.  Dočkal se i společenské prestiže, když byl  jmenován rytířem Italského království. Přelomový byl rok 1874, kdy Ponchielli vytvořil na objednávku Ricordiho operu I Lituani na Ghislanzoniho libreto. Dílo, jehož rozsáhlá partitura je syntézou italského stylu s francouzskou  grand-opéra, mělo u publika velký úspěch. Po určitém mezidobí věnovaném revizím  raných děl se začal Ponchielli věnovat práce na nové  velké opeře. V jejím základu stojí jako námět hra v próze  Viktora Huga  Angelo, tyran paduánský.

Libreto vytvořil Arrigo Boito (1842-1918), výrazná osobnost italské kultury 19. století, který byl nejen autorem libret, ale sám také skladatel a operní autor.  V daném případě bylo jeho autorství skryto za pseudonym Tobia Gorrio. Práce na opeře neprobíhala hladce. Libretista a skladatel  byli  svým založením velice odlišné osobnosti. Všeobecně vzdělaný Arrigo Boito  znal tradiční mechanismy operního divadla, ale  měl ambice zavrhnout dosavadní obvyklé způsoby a směřovat k modernímu pojetí operního námětu a duchu sílících požadavků na realismus.  Naproti tomu intelektualismu vzdorující Ponchielli měl tendenci setrvávat na konzervativnější podobě díla částečně zohledňující očekávání publika. Libretista  přesunul děj z Padovy do Benátek a s předlohou nakládal poměrně volně – název opery La Gioconda a identické jméno hlavní hrdinky, které by bylo v češtině symbolem štěstí nebo radosti s její dramatickou úlohou v ději opery a jeho tragickým vyústěním nekoresponduje. Nicméně oba umělci našli  během práce na Giocondě platformu pro vzájemnou konfrontaci estetických názorů, která vyústila v účinnou syntézu novosti a tradice.  Ponchielli vytěžil z libreta maximum, jeho hudba je dramaticky strhující i vášnivě vzrušená, nepostrádá působivé melodie.

Efektní a náročné árie hlavních protagonistů se objevují často v programech operních recitálů,  hudba baletní scény „Tanec hodin“ se stala populárním a samostatně uváděným orchestrálním číslem. Premiéra opery Amilcare Ponchielliho La Gioconda se konala 8. dubna 1876 v milánské La Scale a setkala se s vřelým přijetím publika a částečně i kritiky. Nicméně objevily se i výhrady v odborných kruzích, které poukázaly na určité slabiny,  týkající se zejména značné délky opery a také některých dramaturgických řešení. Ponchielli, který byl značně sebekritický, se rozhodl pro následné revize, které souvisely s dalším uváděním díla na italských operních jevištích – v Teatro Rossini v Benátkách (1876), Teatro Apollo v Římě (1877) a Teatro Polieama v Janově (1879) – v této poslední verzi se opera vrátila 13. února 1880 na jeviště La Scaly už v podobě, která se ustálila jako definitivní. Proces přepracování původní podoby  díla byl poměrně radikální, obě verze jsou značně odlišné.