Ministr nulového kulturního očekávání
Česká republika má šestnáctého ministra kultury (od roku 1989 dokonce devatenáctého). Za pětadvacet let existence samostatného státu je to slušné číslo. Více ministrů mělo už jen ministerstvo školství (19) a ministerstvo zdravotnictví (20).
Výše čísla a četnost výměn naznačují, že jde o resorty nejisté, s nimiž si nikdo moc neví rady. U školství a zdravotnictví je to tím, že jde o veřejné služby, které podstupují permanentní reformu, jež není jednoduchá už proto, že se týká zdraví a vzdělání každého občana, které jsou na prvním a druhém místě tradičního hodnotového žebříčku. U kultury je tomu trochu jinak: tady se ministři měnili většinou z taktických či ryze politických důvodů, nebo odcházeli kvůli symbolickým střetům či pro neschopnost. Jedno ale mají všechny tři obory společné: kde chybí delší čas na vytváření a rozvoj systematické politiky, tam také jakákoliv politika chybí.
Pro kulturu to platí beze zbytku. Nejenom že se za pětadvacet let nenašel pořádný ministr či ministryně kultury, kteří by měli dlouhodobější koncepci rozvoje svěřené oblasti, ale když už někdo náznak takové koncepce měl, neměl čas ji uplatňovat. Jedinou výjimkou byl Pavel Dostál, který byl ministrem kultury ve dvou vládách kontinuálně sedm let, proto se také na jeho období vzpomíná jako na „zlaté roky české kultury“, jakkoliv to z hlediska skutečných výsledků není úplně pravda (problémy v České filharmonii, sebe-uzavření Národní galerie pod vlivem Milana Knížáka atd.). Po Dostálovi, který ze zdravotních důvodů odešel před třinácti lety, už nikdo neměl tak velký prostor nejen k tomu, aby vymyslel nějakou kulturní politiku, ale aby ji také mohl prosadit.
Odcházející ministr kultury Ilja Šmíd, který přišel do vlády jen tak na chvíli vydržet, neměl čas prakticky žádný, proto jeho působení ani nelze hodnotit. Zato lze říci něco málo o novém ministrovi, který přichází ze sociální demokracie a mohl by tudíž navázat na tradici Pavla Dostála, tedy na tradici vstřícnosti ke kulturní obci. Jenže co o novém ministrovi a o jeho názorech na kulturu vlastně víme?
Primátor Olomouce Antonín Staněk je původem pedagog, zaměřený na češtinu a společenské vědy, které vyučoval na středních školách. Z pedagogiky získal doktorát a docenturu, kromě svého oboru má rád házenou. Ze stručné informace na webu se tedy o chystané kulturní politice nového ministra nikdo nic moc nedozví. Zkoumáte-li v záznamech sněmovny, kde pan ministr působí od loňských voleb, není to o mnoho lepší. Pan poslanec sice s ostatními předložil čtyři zákony, ani jeden z nich se však netýkal kultury, ve většině šlo o jemu blízkou problematiku vzdělávání. Ve vystoupeních na plénu Antonín Staněk o kulturních tématech také nemluvil (ale dost možná jenom proto, že se k nim sněmovna vůbec nedostala). Jediné, čeho se tedy lze při posuzování budoucích kulturních politik nového ministra držet, jsou sliby po jmenování a programové prohlášení vlády.
Vpád majestátu do světa umění
Vztah českých prezidentů k umění je tradičně ambivalentní. Vyjadřuje přirozené napětí mezi subversivní, podvratnou rolí moderního umění a nadčasovým majestátem prezidentské funkce, s nímž se nelze nikdy dokonale vyváženě, státnicky srovnat.
Program vlády tradičně, už dlouhé roky, věnuje kultuře jednu velmi obecnou stránkou. Skoro už vzniká dojem, že se text jen kopíruje z minulosti („copy“ – „paste“) a pak drobně upravuje. Antonín Staněk tak spolu s vládou kupříkladu slibuje navýšení rozpočtu, navýšení mezd v resortu, jen jaksi nevíme o kolik, kdy, jak a za co. Velmi neurčité sliby zůstaly i v dalších oblastech, a tak se lze o praktických konkrétních prioritách dohadovat jen z veřejně vyslovených slov pana ministra. Živá kultura to samozřejmě nebude, jako obvykle nejvíce zájmu seberou památky a starost o ně. Ne že by to byla nedůležitá agenda ministra kultury, ale památková péče není na rozdíl od nízké podpory po desetiletí podfinancované živé kultury rozhodně tím, co by českou kulturu dlouhodobě nejvíce pálilo.
Antonín Staněk tedy prozatím neskýtá velkou naději na to, že by kulturní oblastí nějak podstatně zahýbal. Své nápady a plány de facto nemá, kulturně se příliš neangažuje, pomineme-li jeho obhajobu vyznamenání pro komunistického básníka Karla Sýse, který podle něho psal v 70. a 80. letech minulého století kvalitní poezii (názor češtináře, jistě pozoruhodný). Vystupováním připomíná spíše tradičního funkcionáře, který bude jen těžko účinně přesvědčovat českou společnost o tom, jak důležité a klíčové je, aby se tak bohatá společnost, jako je ta česká, více věnovala kulturní kultivaci prostředí ve společnosti.
Ilja Šmíd má problém s hudbou bez invence
Ilja Šmíd je muzikolog, pedagog, emeritní ředitel orchestrů PKF a FOK, krátce byl i umělecký šéf Plzeňské opery a založil i hudební vydavatelství. Dnes ale sídlí na Maltézském náměstí v nejkrásnější vládní budově. Stal se ministrem kultury.
Šestnáctý ministr kultury České republiky Antonín Staněk má jistě mít šanci přesvědčit, že všechno je jinak a že to bude právě on, kdo ve vnímání role kultury ve společnosti něco zásadně změní, kupříkladu konečně oživí fráze o významu kultury z (každého) programového prohlášení („Kulturu považujeme za jeden z nejdůležitějších faktorů zdravého rozvoje společnosti, který zásadně ovlivňuje všechny její stránky“). Nyní, na startu budoucího úsilí ministra, je však vzhledem k jeho prakticky nulovému dosavadnímu „kulturnímu záznamu“ na místě ta nejpřísnější skepse. O to radostnější bude, když se po třech letech jeho ministerské práce dočkáme jakéhokoliv milého překvapení. Jak praví klasik: „kdo nic nečeká, nemůže být zklamán.“
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
