Na cestě ze stínu Jiřího Bělohlávka. Česká filharmonie zahájila sezónu

Hrůša navazuje na Bělohlávka precizní prací na detailech partitury, ale dokáže do akademického přehrání not „podle požadavků autora“ vložit i jistou citovost, která v mnoha případech Bělohlávkovi chyběla.

Projevilo se to zejména ve druhé části zahajovacího koncertu, v níž se hrála Mahlerova Čtvrtá symfonie. Ta není právě vrcholným Mahlerovým dílem; lze dokonce říci, že je to nejvíce „roztřesená“ symfonie ze všech, v níž se Mahlerův maniodepresivní boj o nalezení ideální struktury absolutní hudby dostává až na hranici hudební schizofrenie.

Skladba se spojí v celek až v závěrečném mezzosopránovém sóle, plném naděje a smíření. A hlavně v dlouhém poklidném doznění po něm. Právě tam, v jakési nezaměnitelné jemnosti se ukázal potenciál dirigenta Jakuba Hrůši, který předtím provedl přesnou analýzu Mahlerovy partitury a pohrál si především s typickou mahlerovskou ironií tanečních rytmů. Spojovat nespojitelné, i k tomu je dirigent povolán.

Jakub Hrůša|foto: Pražské jaro

Marta Reichelová zpívající mezzosopránový part bohužel spojování mahlerovské schizohudby v jeden kus moc nepomohla. Snad to bylo nejistotou, která byla slyšet i v nepřesné intonaci, snad za to mohla nevyzrálost stále ještě mladého hlasu (32), který svou „dětskostí“ při nejlepší vůli nemohl do výrazu přinést touhu po božské výjimečnosti hudby, o níž se zpívá v písni o nebeském životě „Das himmlische Leben“: „Kein' Musik ist ja nicht auf Erden, die unsrer verglichen kann werden – neexistuje na Zemi hudba, která by se mohla rovnat té naší (nebeské)…“

To se naopak téměř podařilo řeckému houslistovi Leonidasi Kavakosovi, který v prvním houslovém koncertu Dmitrije Šostakoviče a moll vyšel vstříc skladatelově energetičnosti a názvukům lidové hudby, ale také se důvěryhodně propadl do krajiny houslí ve strhujícím několikaminutovém sólu, které u Šostakoviče tak jako v mnoha jiných místech jeho hudby naráží na delirantní hranici.

Leonidas Kavakos|foto: Marco Borggreve,Česká filharmonie

Kavakos přitahuje už svou poněkud odtažitou vizáží, která nekoresponduje s tradičními požadavky na klasického umělce. Dlouhovlasý, téměř nezaujatý muž v modré rubášce přesto vtahuje do skladby jako málokdo. Nadšený potlesk ve stoje si zasloužil i nadzemskou jemností některých tónů, v nichž se smyčec snad ani nedotýkal struny a přesto v dlouhých tazích vytvářel jemňoučký tón. Kavakos jako by tím otevíral otázku, kde, na jaké hranice ve skutečnosti vzniká hudba? Dojem vytržení poněkud zkazil bachovský přídavek, jenž byl sice – jak jinak u Kavakose – virtuózní, vzhledem k předchozímu Šostakovičovi přesto rušivý.

Česká filharmonie|foto: Česká filharmonie

Šostakovičova hudba tentokrát přeprala jindy působivého postromantika Mahlera, a to i díky slušnému výkonu orchestru, který možná přece jen nedostával patřičné akcenty originální dirigentské interpretace, který však zvládal Šostakovičovi „divočinu“ suverénně.

Jakub Hrůša a Česká filharmonie si rozumějí, ale společně ještě nedokázali úplně vystoupit ze stínu Jiřího Bělohlávka. Je tu cítit odpovědnost za detailní preciznost, kterou byl Bělohlávek proslulý, ale i řidší interpretační uvolněnost, z níž svítí mimořádnost Hudby. Pro spravedlnost je třeba říct, že zahajovací koncert ČF na tyto chvíle hudebního vytržení nebyl úplně skoupý. A potom: i Jakub Hrůša už dávno ví, že vystoupit ze stínu učitele znamená najít si vlastní dirigentský styl. Daří-li se mu to s Bamberskými a s velkými zahraničními orchestry, není důvod, proč by mu to nemělo jít s domácí filharmonickou jedničkou.