Na návštěvě u Lukáše Matouška

Lukáš Matoušek na D-dur
Lukáš Matoušek na D-dur

Pokud jde o hudbu, je Lukáš Matoušek opravdu všestranný – skladatel, hudebník, umělecký vedoucí souboru Ars cameralis, pedagog, badatel, hudební režisér, dramaturg… Zapomněla jsem na něco? „Muzikant, který se věnuje staré i nové hudbě,“ shrnuje to sám.

Soubor Ars cameralis založil v roce 1963 – to mu bylo dvacet let a soubor úspěšně funguje dodnes. Uvádí starou hudbu – často vytěženou z původních rukopisných pramenů – i nové skladby, ty jsou zase mnohdy inspirovány přímo obsazením a muzikantskými osobnostmi jeho členů.

Své pedagogické vlohy – v 70. letech vyučoval hru na klarinet na Deylově konzervatoři, o historických nástrojích přednášel na katedře hudební vědy Filozofické fakulty a na Týnské škole, v současné době působí na katedře hudební teorie pražské HAMU – nezapře. „To mám po dědečkovi, byl to kantor a rodina mě nesnáší, že jim pořád něco vykládám.“ Nám na stanici D-dur to ovšem přijde vhod, protože jsou to výklady, které mají hlavu a patu, člověk se dozví něco zajímavého a navíc podaného s vtipem.

Přísný pedagog

Jako hudební režisér v nahrávací společnosti Studio Matouš pomohl Lukáš Matoušek ke zviditelnění řadě mladých umělců i skladeb a k mnoha skladbám i nahrávkám se váží jedinečné příběhy. Jak by ne, když se Lukáš potkával a spolupracoval s osobnostmi jako Witold Lutoslawski, Edison Děnisov nebo Pierre Boulez. Soubor Marka Štryncla Musica Florea oslovil jako svého času začínající těleso, tenkrát s nimi ještě zpívala i Magdalena Kožená. A dodnes uvádí v život jedinečné dramaturgické nápady, patří mezi ně například oživování odkazu nadaného klavíristy a zcela zapomenutého skladatele Antonína Jemelíka (1930-1962).

Hudby má Lukáš naposlouchány mraky a je tedy značně vybíravý. Má pifku na kytaristy, kteří během tří taktů mění tempo nikoliv, jak to požaduje hudba, nýbrž jak to dovoluje jejich hráčská technika, a na hudebníky, kteří hrají Mozartova „andante alla breve“ na pomalé čtyři místo na trochu rychlejší dvě. Jestliže tedy sahá po kytarové verzi Mertzova Benátského karnevalu – vzletný název pro popěvek, který se v našich krajích ujal se slovy Pes jitrničku sežral – musí to být v naprosto brilantním ztvárnění Raphaely Smits a Mozartův Don Giovanni může být jedině v nastudování Johna Eliota Gardinera.

Lukáš Matoušek na Hamu

Nečiním rozdíl mezi středověkou a soudobou hudbou – pokud je úžasná.

V Lukášově pracovně na HAMU se tedy probíráme nahrávkami hudby staré i nové, posloucháme Gesualda a po něm hned Ligetiho, nebo Bibera a po něm hned Stravinského, Monteverdiho a Lutoslawského, Kabeláče a Zelenku, Ištvana a Myslivečka. Hodně dvacátého století, ale nic od skladatele Lukáše Matouška – prý by mu to bylo hloupé.

Tak to snad až někdy jindy – prozatím se necháme Lukášem Matouškem zasvětit do skladeb Ch. W. Glucka, Girolama Frescobaldiho, J. S. Bacha, Bedřicha Smetany, Antona Weberna, Leoše Janáčka, Luboše Fišera, Jana Klusáka, Jaroslava Rybáře, J. L. Dusíka, J. A.Bendy…

Vysíláme 9. a 10. února 8:00-12:00 s reprízami o půlnoci.