Na „trochu jiné“ návštěvě u profesora Josefa Kouteckého
Vzpomínku na profesora Kouteckého, milovníka klasiky, vysíláme 28.9. a 29.9. dopoledne.
Člověk musí cítit respekt a úctu už když jen letmo nahlédne do jeho životopisu: Prof. Josef Koutecký (nar. 1930) – lékař, chirurg, zakladatel dětské onkologie v Československu je mimořádná osobnost. Promluv o hudbě připravil nespočet, vzpomeňme jen na legendární koncerty Kocianova kvarteta v Karolinu a později v Sukově síni Rudolfina. Mnozí posluchači sem chodili primárně pro slova pana profesora. Na jeho hudebních večerech v kavárnách není volné místo. Hudba jej provází od dětství takřka denně. A právě hudba mě přivedla na návštěvu k panu prof. Kouteckému.
Když se vejde do jeho pražského bytu, první dojem je impresivní: všude knihy, obrazy, grafiky, sochy, plastiky, porcelán a překrásný starý nábytek. Když pak pan profesor začne vyprávět, imprese zůstává a narůstá: ať už je řeč o jeho životě, o tomto světě nebo o medicíně a zachráněných dětských životě. Když ale dojde na hudbu, prof. Koutecký zjihne, oči se mu rozzáří a proud myšlenek je k nezastavení. Sedíme v obývacím pokoji, který je spíše salónem (však se v něm také konají domácí koncerty), a hovoříme o životě a o hudbě. Pan profesor udělal mimořádně silnou kávu (dvě vrchovaté lžičky mleté a jedna vrchovatá rozpustné k tomu), sám si zapálil své oblíbené viržinko, které mu po několika minutách vyhasne, protože tak žasne nad genialitou Dvořákovou, nešťastným osudem Schubertovým či virtuozitou Perlmanouvou a Rostropovičovou, že zapomíná bafat. Na jedno viržinko prý „padne“ jedna krabička zápalek. Padla. Kávo dávno vychladla a pan profesor vzpomíná a vypráví a povídá…
Hudba zamyšlením nad smyslem života.
Pan profesor popsal alespoň 16 základních smyslů života, které dle něj vedou k jeho naplnění a smysluplnému prožití. Každé zastavení pak dokumentoval hudbou, jež mu ten či onen smysl nejlépe zosobňuje (a byl to věru těžký výběr, leč vzhledem k neúprosnému času bylo třeba najít vždy jen jednu ukázku pro jeden smysl): např. pro řád to byl Bach, pro hledání, odhodlání a vzestup Paganiniho variace, pro odvahu a cestu za vytčeným cílem samozřejmě Beethoven, životní styl doprovodil Camille Saint-Saëns, úctu k životu Widorovy varhany, úctu k člověku hudba Mozartova, úctu k přírodě zase Janáček, úctu k domovině Largo z Novosvětské, a pak přišly další kapitoly: důstojnost a majestát, touha a snění, láska a oddanost, veselost a radost, smutek a bolest, překonání životních krizí, díky a vděčnost a nakonec bilance, vyrovnanost a moudrost, o nichž pan profesor vyprávěl za zvuku tónů Haydnových, Schubertových, Chopinových, Brahmsových i Mahlerových.
Jak resp. kde pan profesor Koutecký poslouchá hudbu?
Samozřejmě ve velkém i malém koncertním sále, zejména dříve – s manželkou – bylo jen málo večerů, které nestrávili někde na koncertě. Do velkého sálu umístil mj. Beethovenův Trojkoncert nebo Dvořákův koncert violoncellový, do malého sálu především svého milovaného Schuberta. Rád poslouchá hudbu v chrámu. Je hluboce věřící, v Bohu nachází útěchu i odpovědi na řadu otázek, a když k jeho rozjímání zazní velebné varhany nebo Dvořákovo Stabat Mater, je most mezi zemí a nebem postaven. Také pod širým nebem v pražských zahradách se něco naposlouchal, v takovém fajnovém odpoledni se krásně nese třeba Debussyho odpoledne Faunovo. Anebo Straussovy valčíky – pozor, valčíky Richarda Strausse z Růžového kavalíra. Samozřejmě poslouchá u sebe doma, a to i živou hudbu! Úctyhodný je seznam osobností, mnohdy vzácných přátel, kteří se účastnili a účastní vyhlášených domácích koncertů u Kouteckých, ať už jako interpreti či jako posluchači. Ani po smrti milované manželky tyto koncerty nekončí. Ostatně, když zní hudba, prý je to, jako kdyby jí naslouchali zase spolu… Tři poslední místa, o nichž prof. Koutecký hovoří jako o těch, kde rád naslouchá hudbě svého srdce, byť je reprodukovaná, jsou možná poněkud nezvyklá: nejprve nás se vzpomínkou na šťastné časy s manželkou Jitkou pozve na zápraží: letní noci plné hvězd, zápraží venkovského domku porostlé břečťanem, téměř absolutní ticho a do toho Griegova či Schubertova hudba. A pak do pokoje. Tam teď poslouchá nejčastěji. Podle běhu dne vybere příhodnou hudbu na večer a část noci, rozvažuje o prožitém dni, bilancuje a děkuje za něj. V poslední době často za zvuku smyčcových kvartet Ludwiga van Beethovena. A konečně na pavlači! Ano, skutečně. Když jsou teplé večery (spíš noci), přemístí si pan profesor CD přehrávač na svou malou pavlač, křeslo je pohodlné a káva i popelník se na malý stolek vejdou, okna okolních bytů pomalu zhasínají jedno po druhém a Chopin, Liszt či Janáček zní tak omamně…
Možná budeme tentokrát povídat o něco více, než je v tomto pořadu obvyklé. Ovšem když hovoří pan profesor Koutecký, hltáte každé slovo. Bylo to nesmírně inspirující u něj na návštěvě. Přidejte se. Pochopíte proč.
