Náladové volby

Nesystémové strany jednoho člověka (ANO, SPD), tvářící se jako lidová hnutí, mohou získat hodně přes třetinu hlasů. Když se k tomu přičte protestní kritický proud reprezentovaný piráty, je politická mapa téměř většinově zaplněna subjekty s nulovou tradicí systematické politické práce ve stranických strukturách.

To by ještě nebylo nic významného, protože všichni víme, že politika jako určitá struktura fungování společnosti si nakonec o nějakou systémovost řekne. Že i nesystémové „strany“ síla peněz a mezinárodního fungování dotlačí k tomu, že se zformují dle starých stranických předloh, proti nimž bojovaly. Že tedy všechna hnutí končí jako víceméně rigidní struktura, jakmile se chopí moci a začnou tuto moc aplikovat. Je to železný zákon dějin, zákon proměny žraloka v nehybnou velrybu ležící na mělčině, zákon, z něhož se nevymaní piráti, ANO ani nikdo jiný.

Překreslení politické mapy Česka není v tomto smyslu tak významné, protože i v politice probíhá neustálý boj mezi starým a novým a v tomto boji nakonec vždy vítězí tendence ke kamenné uspořádanosti, k umrtvení. To, že momentálně prožíváme vlnu nového silného větru, nemění nic na tom, že brzy dojde k novému zkamenění. Připustíme-li si tedy významnost a mimořádnost přicházejících voleb, pak musí spočívat v něčem jiném než v pouhém přemalování ideologických hranic a ve změně barevnosti politické mapy republiky.

Přicházející volby jsou odlišné − výjimečné, mimořádné, jak kdo chce − v něčem jiném. Jsou to první volby po roce 1989, v nichž se zcela mění politický diskurz. Tedy nikoliv pouze mapa či rozložení a pojmenování politických sil, ale i způsob vykazování politických pravd. Mění se způsob, jak o politice přemýšlíme, co od ní žádáme, jak se na „politično“ ptáme, jak ho zobrazujeme, co z něj vylučujeme, co do něho naopak zahrnujeme. Na první pohled se zdá, že předvolební kampaň probíhá stejně jako v minulosti: plakáty, videa, reklamy, televizní diskuse. Uvnitř tohoto předvolebního divadla ale rezonuje jiný typ rozpravy, než jakou jsme vedli ve volbách během 90. let a v nultých letech nového tisíciletí.

Počáteční bitva přísně oddělených ideologií − o ideje kdysi šlo − se časem měnila v souboj konkrétních politik. Posléze v bitvu přijatelných či méně přijatelných osobností, které se ucházejí o místo prvního ministra; osobností, které sice nesou výrazně ideologický nátěr, jež však bojují o důvěryhodnost, nikoliv primárně o vítězství idejí, jež se v běhu politických jednání snadno smění za vliv. Stále ale rozhodoval politický rozum. Dnes se už nebojuje o ideje či o důvěryhodnost, nýbrž o sdílení nálady. O emocionální splynutí s někým, do koho si promítneme pocity nespokojenosti a bezmocnosti, ztracenosti v současném složitém světě. Hlavní proud politické energie, zdá se, už nepotřebuje tradiční racionalitu posuzování programu, politického manifestu či plánu. Politický rozum se ve většině neřídí argumentací a zvažováním reálnosti slibovaného; vystačí si se sdílením nálady, která nese lidi s iluzivním přesvědčením síly osobního uznání k volebním urnám. Jedno už, zda tuto náladu nese heslo „Yes, we can“, nebo příslib nové velikosti národa („Great“), principiálně jde o totéž.

Politická rozprava se scvrkla do emocionální přetlačované, vypadla z ní „racionalita rozvažování“. Zůstala logika naladění a síly vnucovaného zážitku společného, jemuž se pak vznešeně říká protest. Přicházející volby budou první, jež se v centru boje obejdou bez ratia. A tedy i bez podstatných otázek, které jsou dnes přebity vnitřním rozechvěním emobublin. Úkolem vítězů bude z této emocionální kaše vytvořit něco smysluplného. Úkolem poražených najít cestu, jak v době emocionální vrátit do politické hry rozum. Ne ten „zdravý“, jehož je v emocích teď všude dost, ale ten, co v pravidlech svého řízení platí pro všechny. Naladit se, rozehřát, ano, ale hlavně − myslet!

Psáno pro Hospodářské noviny