Nedožité osmdesáté výročí narození legendárního italského tenoristy Luciana Pavarottiho

02162366.jpeg

Jeho nezaměnitelný hlas vévodil divadlům, koncertním síním a nahrávkám, ale i prostranstvím a stadionům po čtyři desetiletí. Ital Luciano Pavarotti, nejlepší tenorista 20. století, pěvec, který zemřel na podzim roku 2007, by se letos 12. října dožil osmdesáti. Stanice Vltava mu v ten den večer věnuje hudební vzpomínku v pořadu Koncertní sezona.

Vysíláme 12. října ve 20:00.

Program tvoří řada árií italských a francouzských autorů, zejména na snímcích z Pavarottiho živých vystoupení ve Veroně, Parmě a jeho rodné Modeně v druhé polovině 70. let. Na některých z nich se také ozývají hlasy vynikajících sopranistek Mirelly Freni a Katii Ricciarelli. Zařazeny jsou také scény z Verdiho Otella (opery, v niž tento umělec nikdy nevystoupil scénicky), jak byly natočeny na koncertě ve Spojených státech na počátku 90. let. S Pavarottim v nich spoluúčinkuje barytonista Leo Nucci. A pořad připomíná i atmosféru vystoupení „tří tenorů“ – Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a Josého Carrerase – v roce 1990 v Caracallových lázních v Římě na megakoncertě doprovázejícím tehdejší fotbalový šampionát a v následném prodeji nahrávek překonávajícím popové gramofonové projekty.

Když se jeho život uzavřel, byl italský tenorista - skutečně světoznámý operní sólista - nejen pojmem a celebritou, ale i legendou. Byl opravdovou „star“, ovšem byl především interpretem, který svému jménu na prvním místě vděčil naprosto výjimečnému obdarování. Pavarotti, jehož tenor doslova zářil, dokázal svým hlasem zasáhnout i ta srdce, k nimž mnohý jiný ani nedolehl. Zpíval s fanfarónskou razancí a současně lahodností, jeho hlas plynul s lehkostí a nejvyšších tónů dokázal dosáhnout s naprostou samozřejmostí a držet je po nekonečné vteřiny. Pavarottiho pověstná „vysoká c“ nebyla virtuózním samoúčelem: prýštila z nich radost z hudby. Sám o nich hovořil jako o součásti umění vyjádřit na potřebném místě v árii radost, štěstí, strach, naději, hněv nebo třeba výzvu k boji. Když se tón povedl, jak chtěl, což bylo téměř vždy, cítil Pavarotti velkou radost a dodával „díkybohu“. A možná mu pomáhaly i typické amulety pro štěstí: zahnutý hřebík v kapse a bílý kapesník v ruce.

Luciano Pavarotti se narodil v Modeně 12. října 1935. Snil prý o dráze fotbalisty nebo učitele, ale jeho hlasový fond ho předurčil jinam. Debutoval v roce 1961 v roli Rudolfa v Pucciniho Bohémě na scéně Teatro Municipale v Reggio Emilia. Když pak zázračným způsobem zaskočil v Bohémě v londýnské Covent Garden, stal se ze dne na den senzací. Zpíval nejen v milánské Scale, newyorské Metropolitní a Vídeňské státní opeře, ale také v Japonsku, Číně a Sovětském svazu. Praha slavného tenoristu slyšela dvakrát, vždy v neregulérním prostředí sportovních hal – jednou v plné síle v roce 1996, podruhé roku 2005 při jeho rozsáhlém turné „na rozloučenou“.

Jeho význam zdaleka netkvěl jen v koncertech s popovými hvězdami nebo v projektu „tří tenorů“, tedy v tom, že oslovil miliony lidí, kteří by do opery nepřišli. Pavarottiho velikost spíše než v takových akcích opravdu spočívá v jeho umění zpěvu.