Německé kulturní šoky
Letní dovolená je tradičně nejčastější příležitosti k poznávání jiných kultur. K moři sice odlétáme hlavně kvůli relaxaci a uvolnění, ale pořád je ještě dost těch, kteří se těší na kulturní odlišnosti, ať už na řeckých ostrovech nebo na plážích Bulharska. Když už nic jiného, pak přitahuje alespoň jiné jídlo, místní pálenky či víno. Doby, kdy menší cestovní kanceláře lákaly na pobyt u moře s tradičním českým jídlem, vepřovou a zelím, jsou snad, doufejme, už pryč.
Jinou kulturu ale můžete objevit mnohem blíže, dokonce i tam, kde se očekává jistá stejnost, protože je všechno tak blízko, až se zdá, že i tahle „jiná kultura“ je tak či onak naše. Co kulturně podstatně jiného chcete objevovat v takovém Německu, které je nejen naším nejčastějším obchodním partnerem, ale také tisíciletým kulturním souputníkem, přítelem, i věčným nepřítelem, obávaným velkým národem. Vždyť i Největší Čech, Karel IV., zvolený v celonárodní anketě, se zároveň stal jedním z největších Němců v podobné anketě německé.
Německé kulturní odlišnosti se obvykle nejčastěji a obecně omezují na jistou preciznost či přesnost, což se považuje za rys německého národního charakteru, který sice jako takový nikde neexistuje, v mentálních projevech se s ním však běžně setkáváme, i když občas, přiznejme si to, jako s naší projekcí. Kulturní odlišnost, kterou můžeme sledovat denně, aniž bychom vytáhli paty z domova, lze sledovat v mediálním zpravodajském prostoru. Ten německý je v posledních letech od toho českého stále odlišnější. Ne snad, že by v Německu neexistoval bulvár a viditelný a všudypřítomný příklon k zábavnosti; to je tendence, které se nelze vyhnout asi nikde. Emoce však přece jen zůstávají více pod kontrolou.
Veřejnoprávní televize nedělají ze čtení zpráv v hlavních vysílacích relacích hereckou show, zprávy jsou stručné, reportáže uměřené, bez šoumenských stand-upů reportérů a filmové dramatizace střiženého materiálu. Důraz je stále ještě kladen na informaci, nikoli na obal, do něhož bude informace zabalena. Z diváka se nedělá oligofrenik, kterému se musí všechno ukazovat dvakrát a k tomu ještě třikrát znovu říct v reportáži nebo ve studiu. Němci se brání amerikanizaci mediálního prostředí, zatímco to české se do Ameriky tohoto typu zamilovalo (podobně jako do nákupních mallů) a je stále senzacechtivější, emocionálnější, povrchnější. Platí to i pro noviny. I ty nejobyčejnější německé regionální listy mají často věcnější a podstatnější informace než velké české deníky, které dokážou počáteční emoci rozmáznout na několik stran, aniž by přidaly podstatná fakta a souvislosti. A „velké dlouhé chytré čtení“ jako Die Welt či Der Spiegel, které ve svých speciálních elektronických vydáních fungují jako vstřícné multimediální informační banky? – v Česku stále ještě (nikoli už) nic takového neexistuje a asi jen tak existovat nebude ani na internetu.
Ministr nulového kulturního očekávání
Česká republika má šestnáctého ministra kultury (od roku 1989 dokonce devatenáctého). Za pětadvacet let existence samostatného státu je to slušné číslo. Více ministrů mělo už jen ministerstvo školství (19) a ministerstvo zdravotnictví (20).
Kulturní šok nabízí i sportovní vysílání. Sledovat mistrovství světa ve fotbale na ARD znamená vyhnout se rádoby chytrým úvahám o tomto nejoblíbenějším světovém sportu. Komentáře střízlivé, vyslovované s profesionálním nadhledem, bez snahy být za každou cenu vtipný. Redaktoři ani komentátoři v televizním studiu nejsou svázáni přehnanou formálností oblečení, chovají se uvolněně, přirozeně. To všechno by se dalo shrnout směrovou šipkou: zatímco česká informační medialita míří od jádra věcí k jejich blyštivému, emocionálnímu povrchu, v německých zpravodajských médiích je směr pořád většinově opačný – k věcem samým, nikoli k jejich pouhým efektům.
Jde o kulturní šok nového typu, který jsme si doposud moc nepřipouštěli, protože konec konců jsme a vždycky jsme byli Evropané, tak jako Němci, Francouzi nebo Belgičani. Jenže kultura, to nejsou jen koncerty, divadla, malířská díla či estrádní zábava. Kultura, to je především způsob objevování problémů a jejich uchopování. Schopnost určitého vidění a jistá primární orientace. Ve vztahu česko-německém to tak nebylo vždy, dnes se ale stále více zdá, že zatímco Němci vycházejí primárně z orientace globální a odtud teprve míří domů, Češi už mnohem častěji preferují lokální pohodu, a do světa vyrážejí, jen když se to nějak hodí. Možná že právě v dnešní převracející se době je tenhle typ poznávání blízké jinakosti zásadní. Mnohem důležitější než příjemné zkoumání odlišností rakije a piva na chorvatských plážích.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
