Operní ideál krásy – Billy Budd
Opera Národního divadla se v posledních letech nedočkala velkého kritického ohlasu. Dokonce se zdálo, že čeští kritici (pokud nějaký takový druh vůbec ještě existuje) si na operu zasedli, neboť je jim z duše cizí snaha po režisérském divadlu, a mnohem více se těší na skvělé hlasy, které tu bytostně chybí. Jako by opera byla spíše od poslouchání, méně pak od dívání, a nikoli vše organicky dohromady.
Opera Benjamina Brittena Billy Budd, která měla v Národním divadle premiéru v třetím lednovém týdnu, je vzácnou výjimkou. Má velmi pozitivní odezvu i u recenzentů, kteří na opeře v Národním doposud nenechali nit suchou. Čím to? Brittenova hudba z padesátých let přece nepatří do hlavního proudu oblíbených operních melodií, na které se chodí. Anebo za kladné přijetí může „skandální“ režijní výklad Daniela Špinara, který posouvá melvillovskou hru o nemožnosti čistého dobra směrem k homoerotické rovině, jež je v původním Melvillově románu, v předloze Brittenových libretistů, spíše potlačena? Těžko, česká společnost je v těchto věcech relativně liberální; navíc režisér Špinar nedělá nic, co by lacině vyčuhovalo a útočně provokovalo. Roli lásky, žárlivosti a pomsty v mužské kolektivitě zdůrazňuje vlastně jemně – nutkavou přítomností pěti tanečníků-akrobatů, kteří ztělesňují mnohovrstevnatou erotickou touhu, výčitky (fúrie) a ideál mužské krásy zároveň.
Recenzentské nadšení z Brittenovy opery je tedy třeba přičíst výjimečně dobré konstelaci všech složek dramatického hudebního divadla. Skoro se zdá, že až díky této inscenaci se na česká jeviště vrací výsostné umění moderní opery. To samozřejmě není pravda. Dala by se připomínat řada kusů, kde se to v Národním povedlo také (Salome, Parsifal, Pád Arkuna a další), ale ze zvláštních důvodů se to v Billy Buddovi povedlo nějak lépe, silněji – přesvědčivěji! JE to vynikající opera, přestože milostný konflikt nerámuje spojení ženského a mužského hlasu, přestože hysterických emocionálních míst (klasický topos opery) je hudebně i divadelně naprosté minimum.
Nová krev Národního divadla pod kritickou lupou. Daniel Špinar je v polovině svého funkčního období
Obměnil herecký soubor i dramaturgii a po dvou letech došlo k výměně kmenového režiséra Štěpána Pácla za Jana Friče. Jak umělecké vedení Daniela Špinara v činohře Národního divadla vnímají odborníci? Ptali jsme se divadelních publicistů, Jany Soprové a Martina J. Švejdy.
Pro Daniela Špinara je to druhá operní režie, opět v Národním divadle. Tou první bylo Janáčkova opera Z mrtvého domu, kterou divadlo premiérovalo v květnu roku 2015. Tehdy to Špinarovi u kritiky moc nevyšlo. Přidal jsem se tehdy; nikoli snad jako jiní kvůli průměrnému zpěvu, špatnému orchestru či přílišné neurčité snivosti, jako to učinili jiní; vyčítal jsem režisérovi jisté velikášství, malou pokoru, s níž se režijními fantaziemi a velikostí obrazu zastiňoval skladatele a jeho hudební drama. Jako by Špinar cítil potřebu prát se s Janáčkem a nakonec ho svým opulentním důrazem na velikost emoce a obrazu položil na lopatky.
S Brittenem se nic takového neděje. Režisér mu vychází vstříc, chce se s ním prolnout, nikoli ho přidusit svou osobitostí, což může být dáno i tím, že Brittenova hudba není na první poslech tak odlišná a mohutně solitérní, jako hudba Janáčkova. Daniel Špinar samozřejmě znovu nabízí podívanou, ale jsou to obrazy pročištěné, jakkoliv konkrétní, přesto v oné čistotě či idealitě abstraktní (nejlépe a zdánlivě paradoxně řečeno: jde o „konkrétní abstrakta“). Inscenace Billy Budda, jehož tématem je nemožnost čistého dobra ve společnosti a čistoty vůbec, je ze všeho nejvíce jemná a čistá. To, co Melville marně zachraňuje v knize – IDEÁL – to Špinar díky divadelnímu prostoru objeví a uchová v inscenování Brittenovy hudby.
Platí to i pro již zmiňovaný odkaz na homosexuální zkušenost, která přirozeně patří nejen k mužským kolektivům, v nichž se objeví, aniž by přímo souvisela se skutečnou sexuální orientací jednotlivců. Britten, Melville i Špinar nakonec odkazují do starého Řecka, kde byla krása muže krásou vzorovou, krásou společensky preferovanou. Nejde jenom o krásu tělesnou (řecký mladík kúros: Špinar má těchto svalových krasavců na jevišti hned pět), v níž je ideál přítomen v souměrnosti a harmonickém tvaru, ale i o paralelní krásu vnitřní, kterou reprezentuje Billy Budd, v jedné části připomínající naivního blouda, ve druhé pak zjevem citlivého zpěváka Freddieho Mercuryho.
Brittena tato představa čistoty fascinovala natolik, že se k ní na sklonku svého života (premiéra v roce 1978) vrátil ve Smrti v Benátkách. Krásný mladík Tadzio ve slavné Mannově novele je ovšem jiný typ než Billy Budd. Společný mají oba hrdinové jen ideální vnějšek; duševní, přesněji morální čistotu konkrétně, ne toliko v představě nese jen Budd, a to navzdory tomu, že se fakticky dopouští zločinu. Americký barytonista Christopher Bolduc toto „paradoxní napětí čistoty“ skvěle udržel v závěrečné árii před Buddovou smrtí, tak jako představitel zbrojmistra Claggarta Gidon Saks přenesl do vibrací svého basbarytonu chvění mezi propadnutím ideálu lásky (okouzlení Buddem) a nemožností jeho naplnění, které vyvolává buď sebedestrukci nebo nenávist a pomstu. Nemožnost žít ideál a zároveň životní nutnost ideálu pak nejlépe vyjadřuje postava kapitána Verea, kterou Štefan Margita nezazpíval ani nezahrál, protože ji na jevišti byl.
Brittenův Billy Budd. Národní divadlo uvádí operu o nevinnosti i potlačované sexualitě
Výhradně mužská opera Benjamina Brittena Billy Budd, která se odehrává na britské válečné lodi během napoleonských válek, má 18. ledna českou premiéru v Národním divadle v Praze.
Režie se příliš nevěnovala politickým souvislostem, které Melvillovo dílo i jeho Brittenova variace nabízejí, ale vůbec ničemu to nevadilo. Daniel Špinar se precizně soustředil na srdce Brittenova prociťovaní klasiky anglo-americké literatury a dokázal ho zevnitř rozšířit o uměleckou citlivost svou. Ba co víc: dokázal toto tvůrčí kouzlo přenést na celý ansámbl a poté na publikum. Dlouho nebylo v opeře vidět nadšeně tleskající diváky ve stoje i na čtvrtém uvedení kusu. Billy Budd by mohl být jistým zlomem ve vnímání moderní opery v Národním, zlomem, v němž konečně přijmeme za samozřejmé, že režie je centrem každé inscenace, a že je tu od toho, abychom mohli lépe a jinak slyšet.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
