Pane šéfdirigente, děkujeme! Rozhlasoví symfonici hráli naposledy pod taktovkou Ondreje Lenárda

Messa da Requiem
Giuseppe Verdi (1813–1901)

Italské belcanto reprezentuje v opeře 19. století trojice skvělých autorů – Rossini, Bellini a Donizetti. Rossiniho první úspěšnou operou byla tragédie Tancredi z roku 1813. Ve stejném roce se narodil Giuseppe Verdi. Devětatřicátou operu, svou poslední, Viléma Tella, napsal Rossini v roce 1829. V roce 1831 měly premiéry Náměsíčná a Norma od Belliniho, o osm let později Donizettiho Lucia z Lammermooru. Giuseppe Verdi v návaznosti na ně přišel s dalšími hudebními a pěveckými podněty, zejména s prohloubením psychologizace operních postav a scén. Melodie svých předchůdců plně osvobodil ve prospěch dramatických situací. Jeho opery, to jsou dramata s velkými příběhy, které nenechávají diváky chladnými; vedle vhledu do nitra člověka obsahují i strhující davové scény a další působivé výjevy podněcující emoce a empatii.

Verdiho život se v hudbě kryje s obdobím od Beethovena po impresionisty a z velké části s působením Richarda Wagnera. Oba tvořili s myšlenkou na svůj národ, každý ale jinak. Verdi, realista i romantik, hudbu vzdáleného soka studoval a komentoval. Wagner, do sebe zahleděný vizionář a mystik, však Verdiho existenci příliš neřešil.

Verdi pocházel z venkova, z Pádské nížiny. Mládí prožil v Roncole a v městečku Busseto, nedaleko si pak pořídil usedlost Sant´Agata, v níž strávil větší polovinu života. Častěji zajížděl do Milána, mimo jiné také do La Scaly, kde se světové premiéry postupně dočkalo sedm jeho oper, včetně díla prvního a posledního, Oberta a Falstaffa. Právě zde zažil také první opravdový úspěch s operou Nabucco v roce 1842. V roce 1901 při pobytu v milánském hotelu zemřel a ve městě je i pohřben.

Díky námětům i étosu, který publikum v jeho operách nacházelo, se stal symbolem Itálie osvobozující se z rakouské nadvlády. Risorgimento, hnutí mající za cíl politicky sjednotit Apeninský poloostrov v jeden stát, se završilo v roce 1861 vznikem Italského království a definitivně pak roku 1870 po připojení oblastí kolem Benátek a Říma. Písmena Verdiho příjmení se kryla s vítězným heslem prvního krále: Vittorio Emanuele Re D'Italia. Skladatel se dokonce stal poslancem prvního italského parlamentu.

Giuseppe Verdi byl rovněž tvůrcem několika duchovních děl. Ani v nich nezapře autora šestadvaceti oper – zejména v umění obsáhnout široké spektrum výrazu od meditativního ztišení po mnohem extrovertnější dramatické kontrasty. Zhudebnění textu katolické mše za zemřelé je z roku 1873. „Requiem aeternam dona eis, Domine“ je úvodní prosba „Odpočinutí věčné dej jim, Pane“. Verdi v Requiem vyžaduje velký orchestr a velký sbor. První část zřetelně využívá imitační polyfonii. Desetidílná druhá část především exponuje proslulé monumentální hudební obrazy posledního soudu, zdrcující, naléhavé a nervní. V „Dies irae“ (Onen den, den hněvu) interpretační aparát doslova bouří; u textu „Tuba mirum“ (Zní hlas trouby divně duně, volá spáče v hrobu lůně) se ozývají trubky svolávající mrtvé; sólový kvartet je krásně exponován například v „Rex tremendae” (Hrůzné Velebnosti Králi!), část „Ingemisco“ (Sténám pod vinami svými) je nádherně klenutou tenorovou árií, v „Lacrimosa“ (Slzavým dnem) převládá teskný výraz. Ve finálních pasážích „Libera me“ (Vysvoboď mne, Pane, od smrti věčné) se Verdi dobírá v sopránovém sólu velké jímavosti, ale dílo uzavírá návratem bouřlivé hudby z části Dies irae a úvodními pasážemi. Messa da Requiem kombinuje religiózní opulentnost, velebnost i pokoru s operním dramatismem a vášněmi.

Když v roce 1868 zemřel Rossini, inicioval Verdi neobvyklý projekt: Mši za Rossiniho, kterou mělo sestavit třináct současných italských autorů. Sám se ujal závěrečného dílu, části s textem Libera me. Kolektivní skladba vznikla, přesto však nakonec nezazněla. Premiéru měla v rekonstruované podobě až v roce 1988. Verdi ovšem svůj díl zužitkoval; po úpravě ho o několik let později integroval do vznikajícího Requiem.

Impulsem k této monumentální sakrální kompozici byla úcta k osobnosti a dílu italského národního básníka a humanisty Alessandra Manzoniho. Verdiho Requiem bylo provedeno a autorem zároveň dirigováno v květnu 1874 v chrámu sv. Marka v Miláně k ročnímu výročí Manzoniho úmrtí. Sopránový part tehdy zpívala sólistka českého původu Tereza Stolzová, která už o dva roky dříve při evropské premiéře zazářila v titulní roli opery Aida. Úspěch mělo Requiem i o pár dní později na koncertě v divadle La Scala. Nakonec se Messa da Requiem proměnila v typicky koncertní skladbu. Není divu. Sám Verdi byl sice ve smyslu myšlenkovém, spirituálním, morálním a sociálním rozhodně křesťan, ale netajil se kritičností k praxi, organizaci a politické angažovanosti římskokatolické církve a brzy se profiloval jako silně antiklerikální. Zejména obrazy soudného dne, ale zároveň kupříkladu i lyrické Agnus Dei (Beránku Boží) činí z tohoto díla patrně nejopernější zhudebnění zádušní mše. Dirigent Hans von Bülow se nechal slyšet, že jde o operu v církevních róbách. Verdi takové vidění však nepodpořil: podle svého vyjádření neudělal nic víc, než že psal notu za notou, a to k větší slávě Boží.