„Pantomima je mi ušitá na tělo,“ říká přední český mim Radim Vizváry

Pojem pantomima pochází ze starořeckého slova pantomimos, tedy napodobující vše. V českém slovníku Základních pojmů divadla se o pantomimě hovoří jako o druhu pohybového divadla, ve kterém je, na rozdíl třeba od tance, hojně využíváno mimiky.

Pantomima dnes může u řady lidí vyvolat představu historické formy, která se vytvořila v rámci pohybových umění. Pantomima ale není mrtvá, prohlásil český mim Radim Vizváry, který si letos převzal Cenu Thálie za svou autorskou inscenaci Sólo, v níž představuje průřez pohybovým uměním, a tedy i pantomimou, kterou vytrvale rozvíjí a inovuje.

Tuto oblast dlouhodobě a důkladně sleduje divadelní teoretička a historička Ladislava Petišková. Tématu pantomimy a nonverbálního divadla věnovala řadu studií a je také autorkou několika knih.

„Období největšího rozkvětu českého pantomimického umění, přes všechny historické peripetie, je spjato se soubory, které měly stálou platformu. Jako bylo třeba Divadlo Na zábradlí, které Ladislavu Fialkovi záviděl i Marcel Marceau. Pro amatérskou a alternativní scénu tady bylo Branické divadlo pantomimy. A tím nejlepším příkladem bylo Divadlo na provázku, kde pantomima Bolka Polívky byla integrální součástí programu.“
Ladislava Petišková

Bezpochyby nejvýraznější osobností současné české pantomimy a fyzického divadla je Radim Vizváry, mim, performer, režisér, pedagog a choreograf.

„Mé představení Sólo, za které jsem následně získal Cenu Thálie, nebylo vůbec vykalkulované. Vycházelo z mého vnitřního hnutí a bylo udělané z lásky. Nebyly tam žádné ambice. Já jsem si v tu chvíli uvědomil, jak moc mám ten obor rád, jak je mi ušitý na tělo,“ popisuje svůj vztah k pantomimě Vizváry.

Prakticky a v poslední době i teoreticky se pantomimě věnuje i Alexej Byček. „Když jsem přemýšlel nad tím, co odlišuje pantomimu třeba od tance, tak jsem zjistil, že je to dáno především její sdělností, schopností komunikovat konkrétní významy, které každý pochopí.“