Philip Glass v České republice. Poprvé přijel na pozvání Ondřeje Hraba v roce 1996

03788345.jpeg
03788345.jpeg

Hudba letošního jubilanta Philipa Glasse je v tuzemsku poměrně dobře známá a dobře přijímaná. Výraz „poměrně“ je na místě, protože seznam skladeb Philipa Glasse obsahuje přes dvě stě položek, z toho osmnáct velkých oper, jedenáct symfonií, sedm smyčcových kvartetů, koncertantní skladby pro klavír, housle, violoncello, cembalo a různé nástrojové kombinace a bezpočet scénických, baletních a filmových hudeb.

Živě jsme u nás měli možnost slyšet jen zlomek – ovšem ke cti tuzemských pořadatelů nutno dodat, že jeho součástí bylo provedení jedné z klíčových Glassových kompozic, pětihodinové Hudby o dvanácti částech (Music in 12 Parts) v roce 2013 v Ostravě – v podání Philip Glass Ensemble s osobní účastí autora.

Čtěte také

Poprvé přijel Philip Glass do České republiky v roce 1996 – spolu s Allenem Ginsbergem vystoupili v Divadle Archa. Tenkrát byl asi hlavním lákadlem Ginsberg. Mimochodem, bylo to poslední setkání obou přátel a také poslední veřejné vystoupení Allena Ginsberga v Evropě. Když loni v listopadu vystoupil Philip Glass na klavírním recitálu tamtéž, mohla to být ze strany Divadla Archa klidně i sázka na jistotu (o tom svědčily i ceny vstupenek).

00820984.jpeg

Archa nicméně dávala prostor Glassově hudbě v různých podobách i v mezičase – krátce před „ginsbergovským“ koncertem nabídla projekci tří filmů Godfreye Reggia s Glassovou hudbou (pro mnoho lidí – včetně mne – byla a je právě toto vstupní brána do světa Glassovy hudby), v témže roce ještě uvedla na své scéně Glassovu operu Pád domu Usherů v koncertním provedení a nastudovanou Petrem Kofroněm pro českou premiéru na festivalu Musica iudaica. Koncem roku 2005 zařadila českou premiéru Glassovy opery V kárném táboře – v rámci Maratonu soudobé hudby a opět v nastudování Petra Kofroně. Tuto operu pak měli diváci možnost shlédnout ještě v pražské La Fabrice a v Divadle J. K. Tyla v Plzni.

Všechny tyto akce dramaturgicky zaštítil ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, jehož jsem se před živě vysílanou debatou v den skladatelových osmdesátin zeptala, jaký byl poměr rizika a sázky na jistotu, když zval Philipa Glasse v roce 1996, kdy tu jeho hudbu znala jen hrstka zasvěcenců, a 2006, kdy už přijížděl jako populární celebrita.

03791789.jpeg

Pád domu Usherů – už jako plnohodnotná jevištní inscenace – byl pak uveden ve Státní opeře Praha (1999) a udržel se na repertoáru po čtyři sezóny. Z dalších Glassových oper si na české scény našla cestu Kráska a zvíře (ND Praha 2003 a ND Brno 2006) a Les enfants terribles (ND Praha 2011 – v prostoru bývalé vývařovny Psychiatrické léčebny v Bohnicích). Jakkoliv Pád domu Usherů byla úchvatná inscenace (což prohlašuji z hloubi emocionálního subjektivismu, viděla jsem skoro všechny reprízy, ale v rámci objektivity dodávám, že získala Cenu české divadelní kritiky za nejlepší operní inscenaci roku 1999), představit Philipa Glasse tuzemskému publiku jako nejznámějšího operního skladatele druhé poloviny 20. století a současnosti prostřednictvím některé z jeho stěžejních oper (Eistein na pláži, Satjágraha, Achnaton) se zatím žádné naší kamenné scéně nepodařilo. (Maličko jsme tento dluh splatili přímým přenosem inscenace Satjágrahy z Metropolitní opery v New Yorku tam, kde to v listopadu 2011 u nás šlo – tuto možnost nabízí mnoho měst v České republice – a vysílali jsme i my, Český rozhlas – Vltava, arciže bez obrazu není opera operou.)

02948183.jpeg