Pierre de La Rue - skládající boháč

V roce 1518 zemřel v Courtrai, vlámsky Kortrijku, francouzsko-vlámský skladatel a zpěvák renesance Pierre de la Rue. Byl to, kupodivu na zpěváka, který nebyl aristokratem, bohatý hudebník.

Při uspořádání jeho závěti byly v jeho bytě nalezeny truhly s penězi, a bylo konstatováno, že měl značné příjmy ze svých prebend, které rozdával na mnoho míst, včetně svým příbuzným, charitativním organizacím, sborům a institucím. Jako dlouholetý člen habsbursko – burgundské hudební kapely, kde působil vedle Alexandra Agricoly byl jistě dobře honorován. A protože byl šetrný a cnostný muž, který nebyl „oddán zločinům Venuše“, domohl se majetku. Byl zřejmě oblíbený, jak lze vyrozumět ze zpráv o jeho službě ve Španělsku u královny Kastilie, Juanny Šílené, vdovy o rakouském arcivévodovi Filipu Krásném. Tesknila po svém choti a temná, intenzivně expresivní hudba La Ruea byla jednou z mála věcí, které jí přinášely útěchu. Povýšila ho na kapelníka a dostával dvakrát tolik, co dostávali ostatní zpěváci. Poté se vrátil k Markétě Rakouské, která působila jako regentka v Nizozemsku pro svého synovce, budoucího Karla V. 

Pierre de La Rue psal mše, moteta, Magnificat, úpravy žalozpěvů a písně jak ve francouzštině, tak v holandštině.  

Většina jeho mší je pro čtyři nebo pět hlasů, ale nalézáme v jeho  odkazu také mše se šesti hlasy. Příkladem je Missa Ave sanctissima Maria in canon, kterou se může měřit se svým předchůdcem Johannem Ockeghemem. Většina jeho mší má cantus firmus, ale zanechal i parodické mše. Byl to kreativní komponista s oblibou kontrastu, jak ukazují jeho partitury, kde vidíme pasáže pouze se dvěma hlasy mezi dalšími částmi skladby se všechny hlasy. Jeho moteta jsou čtyřhlasá, více než polovina z nich je na téma Panny Marie. Jeho šansony jsou stylově rozmanité od pozdně burgundského stylu k polyfonii. Mezi charakteristiky slohu La Rueova patří časté používání extrémně nízkých tónů v basovém hlase, hojněji používané chromatiky než u většiny jeho současníků a disonance. Také psal rád složité kánony. Druhá z jeho dvou mší založených na melodii L'homme armé začíná a končí menzuračními kánony, ve kterých všechny hlasy zpívají stejný materiál, ale v různém tempu. Zde soutěží v kontrapunktické virtuozitě s Josquinem nebo Ockeghemem. Jistě se inspiroval kanonickou mší Matthaeuse Pipelara, která byla součástí repertoáru habsburské dvorní kapely.

La Rue byl prvním skladatelem, který napsal Magnificat na každý z osmi modů.

Obecně se málo ví o raném životě renesančních hudebníků. Takový Josquin des Prés, nejslavnější evropský hudební skladatel mezi Dufayem a Palestrinou, ústřední postava franko-vlámské školy, má biografii plnou mezer a o jeho osobnosti nevíme skoro nic. Podobné je to i s životopisem Pierra de La Rue. V archivech katedrály svaté Gunduly v Bruselu je zmíněn pod vlámskou variantou svého jména Peter van der Straten v roce 1469/70. Pak byl v Gentu a Niewpoortu a o deset let později ho zaměstnávalo bratrstvo Slavné Panny Marie ve městě Den Bosch. A v roce 1492 vstoupil do společenství Velké kapely císaře Svaté říše římské Maxmiliána I., kde setrval až do roku 1516, kdy už nechtěl cestovat s kapelou, která byla neustále v pohybu. Když pak měla po šesti letech klidu v Mechelenu a Bruselu, když čekala až bude Karel V. dospělý, vyrazit na další cesty, usadil se v Kortrijku, kde 20. listopadu 1518 skonal.   

Tato Velká kapela, hudební instituce burgundsko-habsburského dvora, měla už v roce 1494 za sebou významnou historii. Byla to ústřední instituce burgundské školy, kde působili Dufay a Busnois, Ockeghem. Svou kvalitou se tato impozantní hudební organizace  vyrovnala papežské kapele v samotném Římě. Hudebním souborem habsburského panovníka se stala po svatbě Maxmiliána I. s Marií Burgundskou v roce 1477 a hrála také při korunovaci na římsko-německého krále v Cáchách v dubnu 1486. Maxmilián později přenechal kapelu svému synovi Filipovi Sličnému v Nizozemsku. A když roce 1490 převzal Maxmilián regentství v Tyrolsku, získal také innsbrucký dvorní orchestr, včetně varhaníka Paula Hofhaimera. V této době však dvůr za Maxmiliána I. se ve Vídni  nezdržoval a až do roku 1498 neměla kapela s Vídní žádné spojení.

Teprve poté zakládá císař dvorní kapelu ve Vídni, z níž vzešel Vídeňský dvorní orchestr. To už se ale netýkalo Pierra de La Rue.

Z jeho více než třiceti mší, počítaje i ty sporné, bude na programu speciálu od Claudia k Ludwigovi Missa de Septem Doloribus pro pětihlasý mužský sbor.