Ralph Vaughan Williams: Symfonie č. 7 „Sinfonia Antartica“ & Symfonie č. 9

(…) Sinfonia Antartica, programní dílo s neobvyklým počtem pěti vět, vzbuzuje respekt použitým interpretačním aparátem. Jak za chvíli uslyšíme, patří k němu ve velkém symfonickém obsazení vedle baterie bicích také ženský sbor a sólový soprán a z pochopitelných zvukomalebných důvodů i stroj na vítr. Skladba evokuje rozlehlé prostory neobydleného světadílu a bílé prázdno dost sugestivně. A v otevřeném konci naznačuje tragický konec polárníka Scotta. Pokud nás napadne, že jde hudebně (s mizejícím ženským sborem) o podobné řešení, jaké zvolil o více než tři desetiletí dřív Gustav Holst ve svých Planetách, nemusí to být tak překvapivé. Holst a Vaughan Williams byli dobří přátelé, spojovaly je podobné umělecké zájmy a hudba obou patří do podobného okruhu. Liverpoolští s dirigentem Andrew Manzem typický styl anglické moderny a hudební jazyk tohoto autora – a v případě této symfonie i ponurost, náladu, expresivní dramatičnost a zvukomalebnou barvitost – vystihují nejen s hráčskou bravurou, ale i s bezděčnou autenticitou, které by se těleso z jiné země sotva dobralo. (…)

Nahrávka vyšla u vydavatelství Onyx.