Recenze: SOČR hrál Brucknera a Lutosławského
Brucknerova Sedmá symfonie, věnovaná památce Richarda Wagnera, a Lutosławského Smuteční hudba, věnovaná památce Bély Bartóka. To byl pondělní koncert šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexandera Liebreicha a jeho tělesa v pražském Rudolfinu.
Muzyka żałobna, česky uváděná jako Smuteční hudba, měla premiéru v roce 1958 v Katovicích. Objednal ji o tři roky dříve dirigent tamního rozhlasového orchestru Jan Krenz k desátému výročí úmrtí Bély Bartóka, jehož život se uzavřel v exilu v New Yorku. Skladba pak zazněla i na Varšavském podzimu a hraje se po celém větě. Poctou Bartókovi je především svou sofistikovanou strukturou, upomínající na jeho postupy. Bartókovy idiomy však v ní přítomny nejsou. V Praze nyní zazněla soustředěně, odpovědně. Ještě stále zní moderně. A to je psaná jen pro smyčce…
Na životě Witolda Lutosławského, jehož život se uzavřel v roce 1994, lze téměř názorně ukazovat peripetie dvacátého století. Narodil se roku 1913 a za války jeho rodina uprchla před Prusy na přechodnou dobu do Ruska; otec tam byl však po bolševické revoluci popraven. Za další světové války mladý skladatel prošel německým zajetím. Během zničení Varšavy přišel o své partitury. Pod vlivem sovětské ideologie byla potom v Polsku jeho hudba několik let označována za nevyhovující. Do povědomí se dostal až během uvolnění po Stalinově smrti.
Skladatelsky těžil i z folkloru, ale když blíže poznal Schönbergův a Webernův odkaz, obrátil se naplno k novým možnostem organizování hudebního materiálu. Stal se novátorem s trvalým mezinárodním ohlasem, jeho zralý kompoziční styl vyvažuje intuitivní a racionální složku.
Alexander Liebreich dirigoval Lutosławského dílo zcela logicky. Končí právě éru v Katowicích, byl od podzimu ještě souběžně s novým pražským angažmá poslední sezónu šéfem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu. „Polsko se stalo velkou částí mého života – osm let jsem byl šéfdirigentem, předtím stejnou dobu hostujícím dirigentem. Jsem s nimi spojen opravdu velmi úzce, známe se celkově sedmnáct let. Musejí už ale jít svou novou cestou,“ řekl KlasicePlus. Moc pěkné podle Liebreicha je, že na podzim pojede se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu do Katowic hostovat. Tamní skvělý nový sál v roce 2014 sám otvíral. A tak říká: „Jsem opravdu rád, že tam můžeme teď společně jet. Samozřejmě také chceme a musíme jet do Vídně, do Paříže… do Labské filharmonie v Hamburku... Orchestr takové sály potřebuje, aby se jejich prostřednictvím mohl dotknout další úrovně.“
V Katowicích zahraje SOČR první říjnový večer to, co o pár dní dřív při zahájení sezony v Praze. Tedy Dvořákovu Osmou, Šostakovičův 1. houslový koncert se Sergejem Chačatrjanem a Ouverturu pro smyčce od Lutosławského – dílo, které v padesátých letech skladatel věnoval právě pražskému rozhlasovému orchestru.
Pondělní pražské uvedení Brucknerovy Sedmé symfonie bylo událostí. Dílo svérázného rakouského romantika u nás nikdy úplně nezdomácnělo, jeho symfonie se hrají jen občas. Sedmá je obecně ta nejznámější a nejhranější. Právě po její premiéře se skladateli teprve dostalo opravdového uznání. Bylo mu šedesát… I toto dílo je harmonicky bohaté, vrstevnatě rozvíjené, obrovité v koncepci, trochu mystické a patetické, strmě kontrastní, velkolepé i vroucné. Alexander Liebreich symfonii předestřel měkce. Tak, že žádný z jejích parametrů nevyhrotil. V roce 1883 zemřel Richard Wagner. Pro Brucknera idol, mistr mistrů. Zapracoval proto do lyrické věty zvuk wagnerovských tub zkonstruovaných přímo pro Prsten Nibelungův. To, že se vzhledem k Wagnerovi projevoval jako naivně nekritický obdivovatel, zůstalo při koncertě rozumně a decentně v pozadí.
