S esenbákem na Národní

7. březen 2018

Co se musí stát, aby lidé vyšli do ulic a protestovali proti své politické reprezentaci? V Polsku to byly čistky ve státní správě a ve veřejnoprávních médiích; na Slovensku zavraždění investigativního novináře, který odhaloval provázanost moci s italskou mafií; v Česku stačila volba předsedy stálé parlamentní komise pro kontrolu GIBS.

Není reakce na toto zvolení bývalého a současného komunisty, který za minulého režimu rozháněl v zásahových jednotkách SNB občanské demonstrace, přece jen přehnaná, až hysterická? Cožpak společnost netrpí podstatnějšími problémy, než jsou bývalí a současní komunisté, kteří přece už více než dvě desítky let sedí v orgánech sněmovny, ve vládě, v různých důležitých institucích? V čem je kauza Ondráček jiná?

Poslanec Zdeněk Ondráček

V postavě parlamentně povýšeného bývalého policisty, který s politickým přesvědčením a obuškem v ruce stál aktivně na straně komunistického režimu, se zrcadlí zásah na Národní třídě v roce 1989, událost, z níž současná společnost, jak se zdá, pořád nějak symbolicky žije. Je to tedy "událost zakládající", v dobrém slova smyslu mytická, posvátná, na niž se z principu nesahá (demytizační vyprávění pak mýtus neničí, nýbrž ho upevňují).

Zvolení Ondráčka do čela jedné z řady parlamentních komisí a výborů tuto zakládající událost zásahu na Národní třídě podrývá, proto všude tolik vzletných emocí a vracejícího se revolučního patosu, který se v současném světě politického relativismu může jevit skoro kýčovitě. A přece: právě jedině takové symboly, a ne podrobné popisy dobré praktické politiky, mají spojující energii, která z masy lidí vytváří lid, démos, politické společenství. Tedy těleso, které se vymezuje vůči světu i něčím jiným, než je národnost, ekonomika, rasa či vnější nepřítel.

Logo

Přesto je na současném občanském vzepětí v kauze Ondráček leccos podivného a křečovitého. Zaprvé je zřejmé, že tento pohyb je fakticky namířen proti premiérovi (Babišovo prohlášení, že Ondráčka nechtěl, nepomohlo), jenž kdysi spolupracoval s StB a na svých kontaktech a postupech kariérního komunisty vybudoval své firemní impérium, přesto se lid (ten, který se shromažďuje v ulicích) neodvažuje vystoupit proti němu přímo, snad i proto, že nepřímý střet volební dopadl výrazně ve prospěch premiéra.

A tak se za druhé zdá, že kauza Ondráček slouží jen jako prostředek vylití frustrace z toho, že v evidentním politickém rozštěpení české společnosti dochází k tak základním principiálním či hodnotovým symbolickým posunům. Je ovšem otázkou, zda toto rozštěpení můžeme překračovat tím, že se vrátíme na Národní třídu roku 1989 a že tehdejší rétoriku ideologicky rozděleného světa přeneseme do všech dnešních politických sporů.

Demonstrace proti volbě komunisty Zdeňka Ondráčka do komise pro kontrolu GIBS, Brno, 5. 3. 2018

Kauza Ondráček ukazuje, že největší slabinou postkomunistického Česka je fakt, že myslíme stále jako na konci 80. let minulého století, zatímco už žijeme 10. léta století jedenadvacátého. I 30 let po revoluci se brodíme v resentimentech ideologického boje studené války, chybí nám optika budoucnosti, a tak se jako Kleeův Nový Anděl nutkavě a čím dál emotivněji ohlížíme zpátky, a přitom letíme zády vpřed. Možná že opravdu potřebujeme znovu prožít starou, neuskutečněnou či nedokončenou revoluci; konečně ji dokončit, 30 let poté, co komunisté nejenom nezmizeli, ale přirozeně prorostli dál celou společností. Největší frustrace, kterou dnes zažíváme, ve skutečnosti spočívá v tom, že tohle právě už nejde; že už tento propletenec starého s novým nelze jen tak vypreparovat, vyrvat a zahodit. A kauza Ondráček je příležitost, jak to zoufalství vyjádřit nahlas v ulicích, nejen na sociálních sítích.

Vládce - svůdce svého lidu

volbyzeman_danelova3_180111-181339_dp.jpg

Uf! Prezidentské šílenství máme za sebou. Nastal čas sbírání raněných, léčení vítězů a ohlédnutí po bojišti; doba nutkavé analýzy příčin prohry a výhry, čas hodnocení z odstupu − bez emocí euforicky radostných i bez pocitů zklamání, zloby, nenávisti.

Není to protest mladých proti starým ani měst proti vesnicím, ale protest těch, kteří jsou stále ještě existenciálně a občansky otřeseni (v pozitivním patočkovském smyslu) mýtem listopadu '89, ať už proto, že jej prožili, nebo proto, že nic jiného a silnějšího dnešní česká společnost nemá. Jsme v křeči z napětí mezi těmi, kdo mají a nemají paměť… a mezitím kolem oken našeho starého postkomunistického vlaku plného revoluční nostalgie a resentimentů utíká celý svět. Je načase zastavit, vyříkat si to rychle v čekárně na nádraží a konečně naskočit na nový vlak.

Psáno pro Hospodářské noviny

autor: Petr Fischer
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.