Steve Reich 90 - Hudba bez rytmu je hudba bez života

Steve Reich studoval na počátku šedesátých let (1961–1963) na Mills College v Kalifornii, kde byli jeho učiteli Darius Milhaud a Luciano Berio. Reich často vzpomíná, jak ho Berio zásadně ovlivnil – například když mu během studia dvanáctitónové techniky řekl: „Pokud chceš psát tonální hudbu, piš tonální hudbu,“ což dalo tehdy tápajícímu Reichovi svobodu vydat se vlastní cestou k minimalismu.

Zásadní zlom přišel, když bylo Stevu Reichovi čtrnáct let. Do té doby hrál – jako správný středostavovský synek – na klavír a nikdy neslyšel, jak sám říká, žádnou klasickou hudbu vytvořenou před rokem 1750 a po roce 1900. A neznal dokonce ani jazz. Pak mu kamarádi doporučili nahrávky Svěcení jara, Pátého braniborského koncertu, Charlieho Parkera, Milese Davise a bubeníka  Kennyho Clarka. „Můj nejlepší kamarád byl lepší pianista než já, a tak jsem se stal bubeníkem.“

Ve skutečnosti Steve Reich vycítil – jako inspirovaný tvůrce – tendenci skrytou v nevědomí západní hudební kultury: ústup rytmu do role podpůrného parametru. Nositeli rytmické složky v hudbě jsou prvoplánově bicí nástroje (vytušil to už například Edgar Varese, když vytvořil skladbu, v níž obsadil pouze bicí), dá se snad tedy říci, že Steve Reich šel za jakýmsi vnitřním hlasem. Ostatně popisuje toto období své profesní dráhy jako velmi, velmi obtížné. V poválečné vážné hudbě podle něho „nebyl žádný puls, nebylo v ní nic, k čemu byste si mohli podupávat nohou, nic, k čemu byste si mohli pískat, žádný klíč, kterého byste se mohli držet – všechno to bylo naopak. Takže ti, kdo takhle nekomponovali, byli prostě k smíchu. Nikdo vás nebral vážně.“

Základy (které dodnes využívá) pro svůj osobitý styl získal Steve Reich v experimentech s elektronikou a studiem bubnování v africké Ghaně. Jeho ranou cestu dokumentují elektroakustické  skladby jako It´s Gonna Rain a Come Out a ikonické Drumming. V roce 1966 založil vlastní kapelu, ve které usedal převážně k bicím – ale také ke klavíru a elektronickým klávesám a pro jeho tvorbu je příznačné, že i v partech těchto nástrojů akcentuje především rytmickou a harmonickou složku. Melodická linka nebývá v Reichových skladbách plodem inspirace, nýbrž vždy spíše až výsledkem práce se souhrou (referenčně ve fázovém posunu – kdy se dva identické motivky postupně rozcházejí v tempu) nebo, v případě vokálních partů, podobností s mluveným projevem – pro skladbu Tehillim si opakoval texty žalmů pořád dokola, až z rytmu slov vytěžil melodie.

Vokální prvek byl zpočátku v Reichových skladbách „jen“ dalším hudebním nástrojem, jehož projev se řídí postupy snáze adaptovanými v instrumentální hudbě. Studium biblické hebrejštiny a tradiční židovské kantilace ho posléze přivedlo zpět k jeho vlastním kořenům a v jeho tvorbě vedlo k přechodu od striktního raného minimalismu k melodičtějšímu a strukturovanějšímu kompozičnímu stylu.

Ve víkendovém setkání s hudbou Steve Reicha si poslechneme jeho slavné skladby Drumming, Music for 18 Musicians, Tehilim, Different Trains, „fázové“ skladby jako Violin Phase a Piano Phase, ale také třeba New York Counterpoint, Desert Music, Sextet pro bicí a klávesy, City Life včetně děl z posledního desetiletí jako Traveler´s Prayer.