Udine, pohádková fantasie Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna

Na počátku pohádky o Undině jsou keltské pověsti, které prostřednictvím starofrancouzských textů vstoupily do německé středověké literatury. Nalezly ohlas v pozdějších dílech o Lanvalovi, Gaelendovi a Guingamorovi, což jsou tři varianty jednoho příběhu o rytíři oblaženém vodní vílou. Fantastický svět nadpřirozených bytostí doprovázel nejen život národů předkřesťanského věku, ale zprostředkovaně pokračoval v pohádkové fantazii další doby. Na úsvitu novověku se jistý okultista Paracelsus hlouběji ponořil do tématu a vydal Knihu o nymfách sylfách, trpaslících a mlocích a o jiných druzích duchů. Švýcarský alchymista, astrolog a lékař, vlastním jménem Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, předznamenal vznik novodobého lékařství a jeho pojednání o nadpřirozených věcech je upřímně vážné. Pro naše téma je důležité tím, že Paracelsus, který proslul používáním neologismů, přinesl pojmenování vodní víly v podobě Undine. Vycházel prý z latinského pojmenování vlny – unda, přidáním koncovky – ine, jako zdrobněliny. Ale je také jiný výklad. Převzal ho prý z litevštiny, v níž se voda řekne vanduo, a Paracelsus na svých toulkách Evropou dorazil po útěku z tatarského zajetí i do Litvy.     

Paracelsus praví, že Undinám chybí nesmrtelná duše. Touží tedy po spojení s člověkem, neboť tak získávají lidské duši, bez níž nemohou zažít lásku ani soucit, byť se tím zkracuje jejich život na Zemi. Příběh je ale také postaven na přikázáních, z nichž tragickým jařmem je smrt v důsledku porušení slibu věrnosti. A Paracelsus také varuje, že manžel nesmí své undince lát v blízkosti vody, jinak ta se do ní vrátí. Opuštěný pak ale zůstává v platném manželství, neboť vílu nelze návratem do vody považovat za mrtvou. A Undina pak stále čeká na své místo v den posledního soudu.

Libretista Hoffmannovy opery Undine, Friedrich de la Motte Fouqué, německý romantický spisovatel, dramatik a básník pocházel z Brandenburku. A jak jméno napovídá, měl něco společného s Francií. Jeho praděd byl hugenotský imigrant a jeho děd už byl pruským generálem a otec pruským důstojníkem. Friedrich také strávil hodně času v armádě, ale nakonec se věnoval jen literatuře. Psal sice v žánru knížek lidového čtení, ale získal si uznání zobrazováním hrdinných ideálů rytířství, čímž u čtenářů přispíval k posilování pocitů německé tradice a národního charakteru. Fouqué se evidentně inspiroval Paracelsem, ale jistě znal i text abbého de Willarse Hrabě z Gabalisa ze 17. století a mohl být také ovlivněn středověkou novelou Peter von Staufenberg. Všechny příběhy jsou si tématem podobné. Jeho nejslavnější pohádková novela Undine vyšla v roce 1811 a po Hoffmannovi se jí věnovali další operní skladatelé – Girschner, Pugni, Lortzig, Lvov, Čajkovskij, Dvořák a Henze. Má ohlasy i v hudbě instrumentální – u Reinecka či Debussyho. A vešla do tvorby literátů, nejznámější je Malá mořská víla od Hanse Christiana Andersena, i výtvarných umělců, třeba Paula Gaugina a filmařů.

Autor hudby k opeře Undina, Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, se narodil 24. ledna 1776 Königsberku. Tento představitel německého romantismu byl spisovatel, hudební skladatel, právník, karikaturista, kritik, dirigent a malíř. Jeho bohatá umělecká osobnost přinesla převážnou úrodu svých plodů v oboru literatury a hudby. V hudbě především díky spoustě hudebních recenzí, jimiž dal do budoucna směr tomuto oboru. Mezi romány měl pokračování Louskáček a myší král v Čajkovského baletu a Slečna ze Scuderie s vrahounským zlatníkem inspirovala Paula Hindemitha k opeře Cardillac.

Mezi známější povídky patří Zlatý hrnec, poutavé jsou tematicky hudební Rytíř Gluck a Don Juan a brutální Der Sandmann. Tato šílená povídka poskytla postavy pro balet Coppélia Lea Delibese, operu Jacquesa Offenbacha Hoffmanovy povídky a operu Adolpha Adama Norimberská loutka. Hoffmann tu proměnil laskavého Uspávače, který pomáhá dětem do postýlek pomyslným sypání písku do očiček, ve kruťasa, který dětem oči loupe a krmí jimi svá mláďata. Ani ve své opeře Undina není laskavější, rusalka usmrtí svého proradného Huldbranda svým polibkem. 

Hoffmann si vážil hudby Wolfganga Amadea Mozarta natolik, že si z obdivu k němu nechal změnit své třetí křestní jméno Wilhelm na Amadeus. Jeho opera Don Giovanni ho inspirovala k napsání novely Don Juan. Vzhledem ke vztahu Hoffmanna k Mozartovi a u příležitosti 270 výročí jeho narození, uslyšíte také výběr z jeho hudby.