V muzikálu se cítím pohodlně, říká Adam Plachetka, česká hvězda newyorské Metropolitní opery
Basbarytonista Adam Plachetka se v těchto týdnech častěji než jindy objevuje v Českém rozhlase. V jeho budově i v jeho vysílání. Aktuálním důvodem je nová deska, tentokrát s muzikálovými melodiemi, kterou natočil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Tomášem Netopilem.
Představí ji na koncertě v pražském Foru Karlín 18. října. Při setkání nad ní se ale hovor stejně nakonec stočil i na operu.
Písněmi z muzikálů jste si splnil jeden dávný sen. Máte také operní sny?
V opeře se posouvám repertoárově směrem k belcantu. Uvidíme, kde se to zastaví. Snažím se jednou dvakrát za sezonu udělat nějaký experiment – a podle následného pocitu se budu rozhodovat dál.
Vstupenky na koncert Na Broadway s Adamem Plachetkou si můžete koupit zde.
Jaké konkrétní role máte na mysli?
Ty nejbližší? Čeká mě Riccardo v Belliniho opeře Puritáni a příští rok bych si měl poprvé zazpívat titulní roli v Rossiniho Lazebníku sevillském. To bych pak už měl odškrtnuté oba slavné Figary!
Teď jste se ale vydal od opery dost daleko.
Rád bych i nadále zkoušel různé věci, snažím se hlas natahovat na všechny strany, abych zjistil, v čem a kde se cítí nejlépe a nejpohodlněji.
V muzikálu se cítíte pohodlně?
Ano. Docela ano. Většina písniček z muzikálů je technicky snazší než to, čím se živím. Alespoň v případě těch starších. Modernější muzikály jsou psány pro jinak vedené hlasy a skýtají zádrhele, které bych původně ani nečekal. Přiznávám, že při natáčení jsem byl překvapen, jak mě unavily. Víc, než jsem předpokládal. Ale ve studiu jsme měli opravdu intenzivní rozvrh a jde o repertoár, který nedělám každý den, a proto si k němu technicky hledám cestu, takže vlastně není divu. Věnovali jsme desce pět dní po čtyřech hodinách. Byl jsem rád, že je hotovo.
Používáte slovo písničky. Není to zavádějící?
Mně se starší muzikály v podání klasických hlasů líbí víc. Pro nás operní pěvce jde o odpočinkovější repertoár, když se zpívá správně. Árie to nejsou. Songy? Prostě písničky! Nemyslím to v nijak ošklivém slova smyslu! Papagenův výstup v Mozartově Kouzelné flétně je také takovou písničkou. I toreador Escamillo má v Bizetově Carmen kuplet, ne árii. Bral jsem tenhle projekt jako odlehčení a hezkou cestu, jak spojit dva světy.
Zpíváte tyhle písničky lehce, v pohodě.
Ano. Ale já se snažím takhle zpívat vše, takže ani muzikálové melodie nezpívám jinak než klasiku. Charakter hudby si samozřejmě sám trochu říká, jak by chtěl být zpíván. S tím se snažím bojovat, aby písně nezněly uštěkaně, aby nebyly ani nudné, aby v hlasu byly přítomny barvy, aby bylo rozumět textu a aby se držel styl. Je to kombinace spousty výzev, které se snažím co nejlépe naplňovat.
O muzikálu jste ostatně kdysi prý uvažoval?
Setkal jsem se s ním, když jsem zpíval v dětském sboru, takže jsem si tehdy přál naučit se jednou klasiku a věnovat se pak muzikálu. Přičichl jsem k tomu repertoáru, přišlo mi to jako hezká kombinace.
Je dnes splněný sen jen epizodou?
Je ještě spousta melodií, které bych si rád natočil, takže nebudu prohlašovat, že se k tomuhle žánru nebudu vracet. Kdyby deska měla úspěch a byla poptávka po pokračování, našel bych ještě hodně materiálu. Přiznávám, že bych si i rád někdy zazpíval muzikál na jevišti, nicméně zároveň vím, že muzikálový provoz je náročný, že se jedna věc dlouho zkouší a dlouho hraje, a tak si nedovedu představit, že by se něco takového povedlo reálně zorganizovat.
Musel byste být amplifikován – a na to nejste zvyklý…
I naše říjnové koncerty jsou ozvučené. To ani jinak nejde, když se nazvučí orchestr. A ten se nazvučit musí, protože jsou v něm baskytary, klávesy. Ostatně i proto, že jsme automaticky se zvučením počítali, jsme jako místo konání zvolili Forum Karlín.
Upřímně řečeno – Tomáš Netopil a muzikál – to je překvapení!?
Jednou jsem se u oběda zmínil, že něco takového chystám a jestli by se mu nechtělo se na projektu podílet. A vlastně mě až zaskočilo, že řekl ano!
Takže to byl váš nápad? Jste tak trochu producentem desky?
Takhle bych to úplně nechtěl vidět. Často mi přistávaly na stole otázky, které by zpěvák ani zodpovídat neměl. Ta myšlenka je především moje, ano. A projekt jsem začal dávat dohromady, až když jsme se s Tomášem domluvili, že bychom takovou věc rádi zkusili. Ale producentem jsem de iure nebyl.
Na nahrávce jsou zastoupeny starší, klasické muzikály, ale i ty novější, modernější, popovější, rockovější. Je v nich i pro vás nějaké rozpětí, nebo je žánr pořád stejný?
Starší se mi zpívají naprosto přirozeně, u novějších se musím trochu aranžovat, ale věřím, že jsme vybrali takové, u kterých to není problémem.
Za novější považujete které?
Muzikály Fantom opery, Kočky a Bídníci, kteří jsou asi nejblíž klasickým starším titulům. Hlavně postava Javerta. Některé postavy, jako třeba Marius, zejména jeho písnička na konci, prahnou však už víc po skutečně popovém hlasu. I Fantom opery, kde je velký rozsah. Když si tyhle melodie poslechnu v podání zpěváků, kteří je většinou zpívají, tak si všímám jedné věci: nebojí se používat několik zvukově odlišných rejstříků. Já se ale naopak pokouším rejstříky spojovat a dvě oktávy jsou pak už docela dost k uzpívání. Právě v tom je tenhle žánr pro mě náročnější. Ale popový zpěvák by to možná viděl opačně.
Lidé z popu nejsou zvyklí zpívat akusticky, vy ano. Máte i proto jinou techniku?
My z opery, „operáci“, jsme hlavně zvyklí pracovat s prostorem, to oni nemusejí. Ale mají náročnější provoz, odzpívají výrazně víc představení za měsíc než my, takže jejich hlas je postaven tak, že je zvyklý se šetřit. Musí tak být postaven.
Mohou dávat do zpěvu méně intenzity?
Hlasivky asi nefungují jinak, spíše funguje jinak dechová opora hlasu. Potom se jeví jinak i vibrato. V popovém zpěvu necítím v hlasovém projevu tolik dechové opory jako v klasice. Divadlo bez ní neutáhnete, mikrofon ano.
Je vám blízký svět westernu? Starší americké muzikály si bez tématu Divokého západu nelze ani představit.
Western a country mi byly blízké v dětství, pod vlivem rodičů jsem i já doma poslouchal docela hodně country muziku. Ale už jsem se trochu odchýlil – a v poslední době ani country, ani filmové westerny aktivně nevyhledávám.
Který z klasických amerických muzikálů se vám líbí víc než jiné?
Všechny tituly, které se nakonec dostaly do finálního výběru, se mi líbí „víc“. Měl jsem velké síto, takže se na desku dostalo opravdu jen to, co jsme bezpodmínečně chtěli – a ještě ne všechno. Slabý článek nevidím. Asi nejvíc se mi líbí Bídníci. Ale mám rád i Oklahomu, Camelot, My Fair Lady. Vybírali jsme ovšem hlavně podle písniček, ne podle celých muzikálů. Je tedy možné, že ne všechno, co se mi líbí, musí být nejlepší i jako celovečerní záležitost.
Na desce i v programu koncertů figuruje také Porgy a Bess. To ale přece není muzikál?!
Možná zrovna Gershwin je jedním z návrhů, které nevzešly primárně ode mě, ale tu melodii mám moc rád, takže jsme ji na desku dali. Upozorňuji, že dramaturgie je ne-muzikologická, prostě jsme jen chtěli dát dohromady pěkné písničky tak, aby působily spolu jako celek. Ale opera Porgy a Bess je klasickým muzikálům v něčem docela blízká.
I když jste nazpíval jen písničky a nezaznívá kontext celých děl, zabýval jste se také charakterem postav?
Paradoxní je, že se do nás operních zpěváků někdy lidé obouvají: že prý se pohybujeme v klišé, že opera je jakási zpátečnická a nepravdivá forma a podobně. Já si přitom myslím, že muzikál a opereta jdou ve stereotypech mnohem dál. Muzikály jsou docela dost zakonzervovány, ostatně i proto, že se z důvodů práv musí často hrát v jedněch daných kulisách a kostýmech. Opera se přece v poslední době naopak vyvinula do hodně životného útvaru! Řekl bych, že charaktery postav jsou v muzikálu celkově jednodušší, není přítomna taková komplexnost jako v nejlepších operách. Bídníci jsou možná trochu výjimkou – není jasné, kdo je v právu, kdo je záporný. Většina muzikálů je ale psaná pro pobavení, pro přístupnější, snazší zážitek, a není třeba v nich hledat takovou hloubku jako v romantických operách. Nejsou interpretačně chudší, ale postavy jsou podle mého – a vím, že teď hodně zevšeobecňuji – o něco černobílejší než v klasice.
Řešíte tedy charakter postav méně než v opeře?
Nechci tím vůbec říci, že by muzikál vyžadoval méně přípravy nebo nasazení. Interpretovat se musí úplně stejně. Hlavní rozdíl je v tom, tedy v opeře, jestli árii zpívám v představení, nebo na koncertě. A tady je tomu asi podobně. I ve světle skutečnosti, že nemám s muzikálem divadelní zkušenost, interpretuji postavy v současnosti víc jako hudební čísla než jako části celku.
Muzikálový projekt je spojen s několika koncerty, ale jinak stále a dále žijete operou?
Poprvé jsem takhle nucen přepínat mezi žánry. V létě jsem ve studiu strávil několik dní a v jednom tahu jsem těch osmnáct kousků nemusel zazpívat. Na koncertě ano. Ale neměl by to být velký problém, protože se oba žánry snažím po pěvecké stránce dělat obdobně.
Další týdny máte ve znamení Mozarta. Neupozadíte ho časem?
Rád bych, aby mi Mozart jako autor vydržel, ale zároveň cítím, že některé role už pomalu může zastat i někdo mladší. Opera Così fan tutte mě čeká ještě asi dvakrát, potom se k ní patrně vracet už nebudu. I Figaro z Figarovy svatby a Leporello z Dona Giovanniho se budou v příštích pěti letech asi postupně loučit a zůstanu u Hraběte a u Giovanniho. Vracet se budu asi k Papagenovi, ale dovedu si představit, že nakonec jednou už také ne. A nechci ustrnout jen na Mozartovi. Budu se snažit sestavovat plány tak, abych se rozvíjel i do budoucna, tedy s ohledem na příštích dvacet třicet let.
Když býváte v New Yorku v Metropolitní opeře, chodíváte na muzikály na Broadway?
Většinou tehdy, když někdo přijede na návštěvu, nebo když se někam vydá větší skupina kolegů z divadla. Sám moc ne. Ne že bych muzikály jako divák hltal, z větší části chodím na klasiku, ale jako zpestření mě baví nadále.
Přiblížil jste se hodně k rozhlasovým symfonikům…
Stal jsem se rezidenčním umělcem. V srpnu jsme natáčeli CD, v září následovala v Rudolfinu koncertní Pocta Jarmile Novotné s šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem a s dalšími kolegy, s áriemi a scénami z oper, které tvořily pilíře jejího repertoáru.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle Týdeníku Rozhlas.
