Vilém Veverka: Dnešní době bych dal přívlastek „lehce k povrchnosti směřující“

Před pár lety opustil jisté angažmá v symfonickém orchestru a vydal se na volnou nohu. Dobře si uvědomuje, jak těžké je v dnešní době prosadit se: „Musíte zvládnout mnoho disciplín, pokud možno mít přívlastek „nejlepší“, dále nějaký příběh k tomu (dnes všichni chtějí i marmeládu „s příběhem“), zkrátka součástí výkonu muzikanta je mnoho disciplín. To hraní je nadále to nejdůležitější, ale zdaleka ne to jediné. Máte víc peněz na propagaci a jste úspěšnější. Ale neznamená to, že jste kvalitnější.“

Vilém Veverka |foto: Ladi Novotny

V zahraničí je možná známější než u nás, ale na nezájem českého publika si stěžovat nemůže. Ví se dobře, že patří k interpretační špičce. I to, jak zaníceným je propagátorem soudobé hudby. I to, že v té staré, barokní především, podle kritik posouvá interpretační hranice. Dvojalbum Zelenkových sonát, které natočil s mezinárodním souborem Ensemble Berlin Prag, jejž před sedmi lety založil s členy Berlínské filharmonie, sbírá jedno ocenění za druhým. Nadmíru povolaným konzultantem při nahrávání byl hvězdný Reinhard Goebel. Na práci s ním vzpomíná Vilém Veverka jako na: „…dotek s genialitou. To spektrum vědomostí! To, jak byl schopen ty vědomosti okamžitě aplikovat a přenést na nás, to jsem málokdy v životě (pokud vůbec) zažil. Byl jsem v pozici tovaryše, který chce dosáhnout toho, co chce jeho mistr. Řekl nám tehdy „nahrajte toho Zelenku tak, aby už to nikdo po vás nemusel zopakovat“. A s tímto chci i nadále dělat vše, co dělám.“

Vilém Veverka cvičící|foto: Lukáš Hurník

Dělá toho hodně: koncertuje, nahrává, přednáší. Dřív si mohl dovolit luxus trávit s hobojem hodiny a hodiny. Dnes ho z toho vyrušuje povinnost odpovídat na e-maily, komunikovat na sociálních sítích, producentská práce, propagace… Přesto je priorita nezpochybnitelná:

Koncert je pro mě „to nejvíc“, to je to, čím se realizuji.

Přes studia v Praze, v Berlíně, přes cennou praxi v Gustav Mahler Jugend Orchestra i při Berlínské filharmonii, přes roční vojenskou službu u Ústřední hudby Armády ČR (protože na HAMU napoprvé nebyl přijat) se dostal do situace, kdy je svým pánem a má výtečné renomé. Mohl by zvolnit. Ale nechce: „Nikdy nejsem se sebou spokojený, chci po sobě stále víc. Nechci být jen v mantinelech klasické hudby. Jde mi o to, abych si na prahu páté dekády svého života vytvořil nějaký vlastní autentický styl, aby až mě pozvete za deset let, mohli jsme si říci, že jsem došel dál“. A tak ty hranice posouvá třeba ve spolupráci se souborem Barocco Sempre Giovanne nebo s jazzmanem Lacem Deczim.

Vilém Veverka fotografující|foto: Lukáš Hurník

Na další své vášně si ale najde čas: jsou to horolezectví (už má v nohách dvě sedmitisícovky) a fotografování (s řadou výstav). „Měl bych ještě ambici vystoupat na nějakou osmitisícovku, ale pokud se to nepodaří, dokážu bez toho žít“, utvrzuje mimoděk Vilém Veverka v tom, že jeho priority leží mezi linkami notové osnovy.