Vraždu otce pomstila už na patnácti scénách, šestnáctou je Státní opera

Německý skladatel Richard Strauss patřil ke kmenovým autorům pražského Nového německého divadla, v jehož budově dnes sídlí Státní opera. Mimo jiné zde dirigoval několik filharmonických koncertů i pražské premiéry svých oper Guntram a Salome. Poté se nepohodl s ředitelem Nového německého divadla Angelo Neumannem a pražská premiéra jeho další opery Elektra se tak uskutečnila 25. dubna 1910 v Národním divadle.

Toto rozsáhlé jednoaktové dílo bylo poprvé uvedeno 25. ledna 1909 v Drážďanech a zahájilo Straussovu spolupráci s rakouským dramatikem a libretistou Hugo von Hofmannsthalem. Z jejich uměleckého spojení poté vzešla operní díla Kavalír s růží, Ariadna na Naxu, Žena bez stínu, Egyptská Helena a Arabella.

Mýtický příběh Elektry inspirovaný Sofoklovou stejnojmennou tragédií, odehrávající se po skončení trojské války, je dramatem mravně rozvrácených postav. Elektra hodlá pomstít svého otce Agamemnona, kterého zavraždila jeho žena Klytaimestra společně se svým milencem Aigysthem. Elektru stále mučí vzpomínky na vraždu, zatímco Klytaimestra v sobě potlačuje pocity viny. Pomstu, k níž Elektra marně přemlouvá svoji sestru Chrysothemis, nakonec vykoná Elektřin bratr Orestes – zavraždí nejprve Klytaimnestru a poté i Aigystha.

Fascinace Freudem

Novou pražskou inscenaci, která má dnes premiéru na scéně Státní opery, připravil anglický režisér Keith Warner: „Rozhodli jsme se zasadit děj do moderního muzea, kde kolem sebe neustále vnímáte starověké artefakty. Toto muzeum může být kdekoliv – v Řecku, v Americe nebo v Praze. Všechny ty předměty nás vracejí do původní lokality díla, což je dům Átreovců v řeckých Mykénách. Poté někdo začne muzeem procházet. Je to dívka, která si začne číst v Elektře. Je zde jistá fascinace Freudem a Jungem, diskuse o fixaci dcer na své otce, synů na své matky, oidipovský komplex. Ta dívka se s tím pravděpodobně nikdy nesetkala. Ale tyto artefakty a informace v ní spouští sérii vzpomínek. Vrátíme se tedy do jejího příběhu, který vyprávíme prostřednictvím mytologického příběhu o Elektře.“

V titulní roli Elektry se pražskému publiku představí anglická sopranistka Susan Bullock. Proslavila se zejména interpretací silných operních hrdinek, například Brünnhildy ve Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův, Alžběty I. v Brittenově Glorianě, ale i Emilie Marty v Janáčkově Věci Makropulos. V roli Elektry debutovala před šesti lety i v Metropolitní opeře v New Yorku. Role vášněmi zmítané Agamemnónovy dcery patří k jejím nejoblíbenějším: „Je to moje šestnáctá inscenace Straussovy Elektry. Osobně si myslím, že tradiční vnímání Strausse či Wagnera, takové, podle kterého je jejich hudba až přehnaně hlasitá, je nesprávná, protože právě jejich hudba je velmi často citlivá a propracovaná. Podobně je tomu také u jednotlivých rolí. Straussovy hrdinky mají silnou i křehkou stránku. Nic není jednoznačné. Myslím si, že Elektra má vše, co si jen můžeme představit. Je dítětem, dívkou i ženou. A zároveň i zlomenou osobou, která se nikdy nesmíří se smrtí svého otce. Když potká Oresta, cítí, že může opět dýchat. Objeví se zkrátka někdo, kdo jí pomůže vyrovnat se s krutým osudem a vykonat pomstu. Ona sama nezabije. To za ní vykoná někdo jiný. Já osobně si myslím, že je důležité nahlédnout do jejího nitra, abychom zjistili, zda je onou silnou vítězkou nebo úplně osamocenou ženou, jak zpívá na začátku opery.“

Titulní roli vytvoří anglická sopranistka Susan Bullock. Vedle ní se představí anglická pěvkyně Rosalind Plowright coby Klytaimnestra. Role Chrysothemis se zhostí německá sopranistka Anna Gabler, Aigisthem bude anglický tenorista Richard Berkeley-Steele a Orestem maďarský basbarytonista Károly Szemerédy

Susan Bullock považuje Elektru za vůbec nejtěžší roli, která byla dosud pro její hlasový obor napsána, a při její interpretaci nelze podcenit přípravu: „Již od první zkoušky je zapotřebí zpívat naplno. Je to podobné, jako když trénujete na maraton. Nejde jenom o zpěv, který je velmi vypjatý, ale i o emoce. Ty jsou v Elektře klíčové. Koneckonců, v průběhu opery se téměř nehnete z jeviště, proto je důležité vše do detailu promýšlet a připravit a správně rozložit síly.“

Dirigent: hudbu nelze jen odehrát

Taktovky se chopí německý dirigent Roland Böer, podle něj je pro Richarda Strausse typický velmi zajímavý styl: „Je výsledkem jeho zájmu o psychoanalýzu. Osobně si myslím, že Straussovu hudbu lze pochopit jen tehdy, jakmile si uvědomíme, jakým způsobem se snažil hudebně ztvárnit různé psychoanalytické aspekty jednotlivých postav.“