Vzpomínka na Ivana Moravce

6. listopad 2015

Pianista Ivana Moravce, jehož život se uzavřel letos v létě, by se 9. listopadu dožil 85 let. Z jeho nahrávek zazní v ten den tři méně známé - jde o starší snímky pořízené s Českou filharmonií, s níž takto natočil Mozartův Klavírní koncert d moll, Beethovenův 3. klavírní koncert a Schumannův Klavírní koncert a moll. Symfonický program doplní Moravcova nahrávka Sonáty pro klavír (s podtitulem 1. X. 1905) od Leoše Janáčka.

Vysíláme 9. listopadu od 20:00.

O Ivanu Moravcovi, tichém perfekcionistovi, se hovořilo jako o "básníku klavíru". Jeho jméno figuruje v titulcích Formanova filmu Amadeus, dostal se jako jediný Čech mezi sedm desítek světových interpretů, jejichž umění soustředila v 90. letech prestižní edice CD Velcí klavíristé 20. století, svými koncerty získával uznání po celém světě. Přesto nikdy nebyl a hlavně nechtěl být oslavovanou celebritou. Působil vždy spíše introvertně a skromně a taková byla i jeho hra...

Hudba, která nezbytně potřebuje právě niterný výraz, vycizelované detaily a jemné odstíny, mu ostatně byla nejbližší - ať už šlo o Chopina a Mozarta, nebo o Ravela a Debussyho, případně Janáčka. Jestli mu bylo něco opravdu vzdálené, pak to byl povrchní efekt.

V touze po dokonalosti uměleckého výkonu proslul také požadavky na přípravu nástrojů - ovlivňováním jejich zvukové vyrovnanosti. Kladívka a struny klavírů, na něž měl hrát, chtěl dostat do ideálního stavu. "Nemám možnost vozit si - jako Arturo Benedetti Michelangeli nebo Krystian Zimerman - s sebou svůj nástroj, a tak mi nezbývá nic jiného, nežli vědět o klavíru co nejvíc a provést s technikem co nejinteligentnější servis," říkával. Určitě i díky tomu se v jeho hře jako nejtypičtější parametry projevovaly brilantní technika a ojedinělý úhoz.

Neokázalost, uměřenost bez přehnaně zvýrazňovaných kontrastů, prostota, silná sdělnost a preciznost. V kritikách lze číst, že je až neuvěřitelné, jaké barevné odstíny Moravec, který hudbu vnímá jako svého druhu poezii, dokáže z klavíru vykouzlit. A tak recenze mohla znít i takto: "Jednalo se o interpretaci na klavíristově standardní úrovni. Tedy té nejvyšší. Bylo přímo fascinující sledovat, jak se dosednutím ke klavíru proměňuje v kouzelníka, jemuž pod rukama vznikají nové světy."

Ne všem interpretům bylo za komunistického režimu umožňováno cestovat, koncertovat a natáčet na Západě. Moravcovi nakonec ano. Právem. Patřil k těm nezpochybnitelným - od 60. let trvale doma a snad ještě víc v cizině platil za záruku mimořádné kvality. A stal se také vynikajícím pedagogem, na AMU ovlivnil celou pianistickou generaci.

"Na nahrávání mě baví i to, že nahrávku mohu připravit podle svého gusta - vybrat si nástroj, být v kontaktu s režisérem, nastavit si optimální tempo práce. Ve studiu mohu dokázat víc než při koncertu, mohu provedení opakovat a vybrat nejlepší variantu, odpadá nervozita, nejistota, jaký bude klavír...

Výsledek se může více blížit definitivnosti," řekl před lety Moravec v jednom rozhovoru. Současně připouštěl, že živý koncert má kvalitu, kterou deska nemůže obsahovat: fyzickou přítomnost a vzhled umělce a napětí mezi ním a obecenstvem.

autor: Petr Veber
Spustit audio