Vzpomínky Jiřího Stárka na působení v Československém rozhlase
Bezprostředně po smutné zprávě o úmrtí předního dirigenta Jiřího Stárka nám věnoval kolega Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava úryvek z povídání, které s tímto umělcem připravoval. Týká se jeho vztahu k Československému rozhlasu i hudebním tělesům a osobnostem, které tady poznal.
Můj nástup do služeb Československého rozhlasu je příkladem toho, jak i šťastná událost v lidském životě může mít dvě stránky – nejen radostnou, ale i smutnou, tragickou. Když jsem dostal v roce 1953 telefonickou zprávu a dopis z ředitelství, že budu přijat do služeb rozhlasu a že se mám dostavit k rozhovoru o budoucích povinnostech, moc jsme se doma radovali. Byl jsem tehdy s maminkou sám, tatínek ležel po těžkém úraze v nemocnici v Čáslavi a chystal jsem se, jak mu při příští návštěvě sdělím tu velkou novinu. Večer ale přišel ještě jeden telefonát – čáslavská nemocnice nám sdělovala, že tatínek svému zranění podlehl… Nečekali jsme takovou zprávu, protože nás v nemocnici ujistili, že se tatínek uzdraví. Byl to šok. Uprostřed radosti najednou takový tragický zlom, nikdy na to nemohu zapomenout. Dodnes je mi moc líto, že se mého prvního úspěchu nedožil.
S Pražským rozhlasovým orchestrem jsem natočil spoustu rozhlasových snímků a od ledna 1964 jsem se stal jeho šéfdirigentem. Dirigoval jsem také v Domě umělců, dnešním Rudolfinu, jubilejní koncert k pětadvacetiletému výročí vzniku tělesa, bylo to 28. října 1964. Vedle práce s Pražským rozhlasovým orchestrem jsem ještě pravidelně pracoval s výborným Plzeňským rozhlasovým orchestrem, kde jsem poznal mnoho vynikajících umělců. V pražském rozhlase jsem se setkal také s mnoha skvělými lidmi, například s doktorem Jiřím Berkovcem a se skladateli, jako byli Miloslav Kabeláč, Jaroslav Doubrava, Karel Reiner a obzvláště Jiří Jaroch a Otmar Mácha, se kterými mne pojilo hluboké přátelství. Mým dlouholetým přítelem je také doktor Zdeněk Šesták, s nímž jsme společně pracovali na provádění hudby cítolibských skladatelů.
Stále intenzivněji jsem kromě činnosti s Pražským rozhlasovým orchestrem spolupracoval také se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu. Jeho šéfdirigentem byl tehdy Alois Klíma, jeden z mých profesorů dirigování na pražské Akademii múzických umění. SOČR jsem dirigoval za ta léta, až do srpna 1968, při mnoha veřejných koncertech i při natáčení velkého počtu rozhlasových snímků. Většina byla dána do takzvaného “Zlatého fondu”, ale po mém odchodu do zahraničí jich bylo hodně zničeno…
Některé nahrávky obdržely prestižní ceny. Dostal jsem ceny Československého rozhlasu a OIRT za nastudování a nahrávky rozhlasových premiér oper Nos Dmitrije Šostakoviče, Vězeň od Luigiho Dallapicoly a Kolumbus od Wernera Egka a za nahrávku symfonií Karla Amadea Hartmanna a také cenu za provedení Vokální symfonie Zdeňka Šestáka v soutěži, která se konala v Německu, v tehdejší NDR. Během těch patnácti let v Československém rozhlase, tedy v letech 1953 až 1968, jsem dirigoval skladby všech soudobých českých autorů a setkal se u pultu s nejlepšími sólisty.
Moje úzká spolupráce se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu vyvrcholila zájezdem do Itálie v roce 1966. Profesor Klíma během koncertního turné bohužel onemocněl, takže jsem dirigoval většinu koncertů a po návratu do Prahy mi bylo sděleno, že se počítá s tím, že po odchodu profesora Klímy do penze převezmu šéfovskou pozici SOČRu.
Okupace vojsk Varšavské smlouvy zničila ale všechny plány, ještě v srpnu 1968 jsem s manželkou a tříletým synem Martinem emigroval do západního Německa a moje umělecká cesta se začala vyvíjet jiným směrem. Tím skončila jedna důležitá kapitola mého života.
Po 22 letech jsem se v roce 1990 vrátil zpět do vlasti a první orchestr, před kterým jsem stál, byl SOČR. Bylo dojemné, když do mé první zkoušky se SOČRem po tolika letech přišli i mnozí bývalí členové orchestru, aby mne pozdravili. Ten vřelý vztah a láska mezi orchestrem a dirigentem, ačkoliv to není samozřejmostí, zde byly tak jako před lety. Desátého prosince 1990 jsem řídil koncert ve Smetanově síni s programem Leoš Janáček: Lašské tance, Zdeněk Šesták: Koncert pro violu a orchestr se sólistou Pavlem Jandou a Bohuslav Martinů: Symfonie č. 1. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek.
(Z připravovaných vzpomínek Jiřího Stárka)
