Zdeněk Liška. Velký příběh české filmové hudby pokračuje

Zdeněk Liška vyšel z éry symfonických orchestrů i experimentoval s elektronikou. Využíval i hudební studio jako nástroj sui generis. Pavel Klusák se v Reflexích zamýšlí nad tím, proč můžeme pozorovat obnovený zájem o dílo Zdeňka Lišky, v Česku ze zahraničí: „Přišlo období, ve kterém se ohlížíme zpátky do 20. století a hledáme, jestli různé silné příběhy jsou doceněné. Zdeněk Liška se zdá být nedovytěžený příběh. Jeho hudba zněla v kinech prakticky denně. Teď máme odstup a vidíme, že jeho hudba obstojí i po čase a dokonce i bez filmů české nové vlny.“ Klusákův film Hudba Zdeněk Liška můžete vidět do 24. listopadu v iVysílání České televize.

„Jako muzikologa mě zajímá šíře Liškovy tvorby. Neexistuje žádný typický, nebo atypický Liška, tak široká jeho tvorba je. Skládal pro všechny filmové žánry a využíval různé hudební styly. Taky mě fascinuje absence kvalitativních kritérií. Takřka paralelně skládal hudbu pro vrcholy české kinematografie a pro díla slabá, ideologicky nebo i esteticky,“ říká hudební vědec Miloš Zapletal, který se Liškovi podrobně věnoval. „Dnešní podmínky jsou jiné. Někoho, koho bychom mohli považovat za Liškova následovníka, nenajdeme,“ dodává ve vltavském pořadu Reflexe.