Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneus, král krétský aneb Ilia a Idamantés

Manifique musique! Člověk by neřekl, že v tak malé hlavě je skryto něco tak velkého!

Karl Theodor vévoda Bavorský a kurfiřt Falcký

Italská opera seria (vážná, dramatická opera) se těšila velké oblibě prakticky od svých začátků v 17. století. Její ustálená podoba s mnoha přísnými pravidly jak pro děj a libreto, tak pro hudbu postupně vykrystalizovala během 18. století, kdy také dosáhla svého vrcholu. Pro skladatele, kteří chtěli uspět a vyniknout jako operní komponisté pak představovala skutečný prubířský kámen jímž bylo hodnoceno jejich umění. Wolfgang Amadeus Mozart měl s italskou operou seria zkušenosti od jinošských let: v letech 1770-72 vytvořil pro Milán své první opery Mitridatés, král pontský a Lucio Silla; roku 1781 vznikl Idomeneus, re di Creta pro Mnichov a o deset let později, pro pražskou korunovaci císaře Leopolda II., složil svoji poslední čtvrtou operu seria La clemenza di Tito.

Mozart komponoval Idoemena na přímou objednávku mnichovského kurfiřta Carla Theodora Bavorského, s nímž se skladatel znal ze svých pobytů v Mannheimu a Mnichově v předchozích letech, a který byl Mozartovi nakloněn. Objednávka zněla na operu seria, vážnou, dramatickou operu italského typu, která v té době zažívala své vrcholné období, a její provedení mělo být jedním z vrcholů mnichovské karnevalové sezóny roku 1781. Libreto k opeře napsal salcburský kaplan a básník abbé Giambattista Varesco podle původního francouzského libreta Antoina Dancheta, jenž vyšel ze staršího dramatu Prospera Jolyota Crébillona, a které roku 1712 zhudebnil André Campra. Mozart začal na nové opeře pracovat počátkem října 1780, kdy odcestoval ze Salcburku do Mnichova, a kde také operu během necelého čtvrtroku dokončil. Premiéra se udála 29. ledna 1781, dva dny po Wolfgangových 25. narozeninách, ve Dvorním divadle kurfiřtovy mnichovské rezidence; provedení dirigoval Mozartův mannheimský kolega a přítel, skladatel, houslista a kapelmajstr Christian Cannabich. Jak bylo dílo přijato obecenstvem či samotným bavorským kurfiřtem není prozatím historicky doloženo; opera měla pouze dvě reprízy, v únoru a březnu. Kurfiřt Karl Theodor jednorázově odměnil Mozarta 450 zlatými, tedy sumou odpovídající Wolfgangovu ročními platu ve službách salcburského arcibiskupa. Nicméně dalších zakázek, ne-li místa na kurfiřtském dvoře, jímž by se vyvázal ze služby v Salcburku, se Mozart už z Mnichova nedočkal. Naposledy se s bavorským kurfiřtem Karlem Theodorem setkal o deset let později, na podzim 1790, když se přes Mnichov vracel do Vídně z Frankfurtu, z oslav korunovace císaře Leopolda II., a uspořádal v kurfiřtově rezidenci koncert.

Opera Idomeneus představuje v Mozartově dosavadní operní tvorbě z let 1770-80 jakýsi vrchol, k němuž jako skladatel dospěl. Zpětně lze v Idomeneovi vidět operu, v níž jako by si Mozart definoval a ujasnil své dramatické, hudebně-výrazové zkušenosti; svůj kompoziční svět, v němž v následujících deseti letech života, vytvořil šest velkolepých oper, z nichž pak každá ve svém žánru představuje jedinečný hudební vrchol. Wolfgang si byl vědom hudebních kvalit Idomenea a velmi si této své opery považoval. To dokládá i to, že po přesídlení do Vídně se několikrát, byť neúspěšně, pokoušel o jeho uvedení ve Dvorním divadle (své tu zřejmě sehrál fakt, že v 80. letech 18. století se operní publikum postupně začalo odklánět od žánru opery seria a dávalo přednost žánru opery buffa).

V roce 1786 se nakonec podařilo uskutečnit soukromé provedení opery ve vídeňském paláci velkého milovníka hudba knížete Johanna Adama von Auersperg, za řízení samotného Mozarta. Pro toto uvedení Mozart operu částečně přepracoval a přikomponoval několik zpěvních čísel. Nicméně hudební kvality Idomenea začaly být postupně objevovány a doceňovány, ostatně stejně jako celé Mozartovo hudební dílo, až po Wolfgangově smrti. K jednomu z prvních provedení Idomenea mimo Vídeň došlo v Praze krátce po Mozartově úmrtí v lednu 1792 v Nostitzově divadle, kdy byly provedeny výňatky z opery. V 19. století se Mozartův Idomeneus objevoval především na německých jevištích, ale v četnosti uvádění nemohl konkurovat operám Don Giovanni nebo Kouzelná flétna.

Národní divadlo|foto:Bohumil Heinz, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum - Historické muzeum, CC0 1.0, ©

V Praze se Mozartovy opery těšily stále velké oblibě a po otevření Prozatímního divadla v roce 1862 se téměř v každé sezóně až do roku 1882 (do otevření Národního divadla) Mozartovy opery objevovaly. Idomeneus však mezi nimi nebyl. Nicméně Idomeneus v Praze zazněl v říjnu 1887, kdy tuto operu uvedlo (v německém překladu) Stavovské divadlo; o třináct let později, v květnu 1900 operu uvedlo Nové německé divadlo v rámci každoročních tzv. Mai-Festspiele (Májových slavnostních her). Z pozdějších novodobých pražských inscenací je dlužno připomenout provedení Idomenea v Národním divadle v nastudování dirigenta Otakara Ostrčila v sezóně 1931-32 v rámci mozartovského cyklu ke 140. výročí skladatelova úmrtí. Další nastudování následovalo až po 79 letech, kdy v sezóně 2010-11 byl Mozartův Idomeneus opět uveden na scéně Stavovského divadla. Malý výčet ještě doplňme o mimopražské nastudování opery v roce 1997, kdy v rámci Festivalu českého divadla na scéně Národního divadla v jednom představení pohostinsky uvedlo Idomenea Moravské divadlo.

Na stanici Český rozhlas D-dur si Mozartovu operu Idomeneus, král krétský – její původní tzv. Mnichovskou verzi včetně rozsáhlé závěrečné baletní hudby – poslechneme z nahrávky vydavatelství EMI Classics, která vznikla v létě roku 2001 ve studiu Usher Hall v Edinburghu, v nastudování legendárního australského dirigenta Sira Charlese Mackerrase.