Došla mi jedna velmi důležitá věc, že psaní ke svému životu vlastně nepotřebuju, říká spisovatelka a dramatička Hana Lehečková

1. červenec 2023

Knižní pól

V mých vysokoškolských letech bylo setkání s knihou především setkáním se spisovatelským já, které doufalo, že jednou se mu to možná podaří a stane se autorkou. Nechtěla jsem být slavná, ani jsem si nemyslela, že bych si tím mohla vydělat nějaké podstatné peníze. Co jsem ale tehdy chtěla, bylo mít svůj vlastní hlas, možnost promluvit.

Lidé jako já, kteří nevynikají líbivým vzhledem, rétorickými dovednostmi či zajímavým způsobem života, byli vždy snadno přehlédnutelní a moc se od nich neočekávalo. Proto jsem se upnula na představu, že když to neumím jinak, jednou svoje okolí oslovím vlastní tvorbou. Že dobudu literární svět a lidé, kteří mě dříve přehlíželi, si se mnou budou chtít potřást rukou.

Čtěte také

Celý můj život, to jsou v zásadě knihy, říká Martin C. Putna

Když jsem jako autorka začala slavit první drobné úspěchy a dostala se do bodu, kdy jsem mohla psát pro veřejnost, aniž bych o to musela zásadně bojovat, paradoxně jsem tuto touhu paradoxně zcela opustila.

Až teprve tehdy jsem si začala psaní konečně naplno užívat, tady a teď, v přítomnosti a bez ohledu na to, co mi přinese budoucnost.

autoři: Blanka Stárková , Hana Lehečková , Antonín Pfeifer