Japonština s puncem nejtěžšího jazyka. Tomáš Stránský prožil rok v úžasné Zemi vycházejícího slunce

Kolik jazyků umíte?
Tak to je otázka, co to znamená umět jazyk. Ale umím se bezproblémově domluvit anglicky, německy a japonsky. Potom jsem se učil, ale hodně jsem toho už zapomněl, ruštinu, španělštinu, korejštinu, irštinu a v posledních týdnech docela pracuji na své čínštině.

Tomáš Stránský ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Je vám 23 let a studujete filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. S cizími jazyky jste začal možná hned, jak jste se narodil, čeština vám byla málo?
Čeština mi byla určitě málo, ale s cizími jazyky jsem začal až ve třetí třídě angličtinou.

Japonština, to je taková srdcovka, možná nejtěžší jazyk?
To je rozhodně ano. S japonštinou jsem začal poslední rok na střední škole právě proto, že mě učení cizích jazyků vždy moc bavilo a japonština měla punc toho nejtěžšího. Je to taková výzva. A tato země je něčím fascinující.

Po pravdě, vůbec bych se nevracel domů. Zůstal bych v Japonsku, pokud by to šlo. Rozhodně bych se tam rád ještě podíval pracovně.
Tomáš Stránský, student

Čím vám Japonsko konkrétně fascinovalo?
Hodně mne zajímal právě jejich jazyk, zvláštní písmo. Japonské písmo je bráno relativně všeobecně jako to nejtěžší psaní, co existuje. Poněvadž je to kombinace čínských znaků, které jsou ještě zároveň upravené a mají různá čtení, se dvěma slabičnými abecedami.

Vy jste se do Japonska dostal díky grantu Ministerstva školství.
Byl to stipendijní program, který nabízí japonská vláda, tedy japonské ministerstvo školství. Musel jsem se přihlásit přes velvyslanectví a absolvovat dvoukolové výběrové řízení. Byl to test z japonštiny a potom pohovor v japonštině. A vzali nás tři tento rok z Česka.

Čtěte také

Pro Pavlu Štěpánovou je Japonsko zemí neuvěřitelných paradoxů, skvělých lidí a nádherné přírody

Kam jste se podíval?
Na Hokkaidó University v Sapporu, na tom severním ostrově. Krásně tam bylo. Celý rok jsem tam žil od září do srpna, roční studijní pobyt. A řeknu po pravdě, vůbec bych se nevracel domů. Zůstal bych v Japonsku, pokud by to šlo. Rozhodně bych se tam rád ještě podíval pracovně, pokud to půjde.

Vy jste tam celou dobu tedy mluvil japonsky, sbíral dojmy a studoval. Je hodně odlišné jejich školství?
Já mám zkušenosti pouze s vysokou školou a tam bych zase takový rozdíl neviděl. Jsou to semináře, přednášky, píší se závěrečné práce, dělají se prezentace. Tedy hodně podobné výuce u nás.

Teď už plynně hovoříte po tom roce v Japonsku?
Hovořím, složil jsem tu nejvyšší možnou zkoušku.

Japonsko, pro Čechy exotická země|foto:archiv Tomáše Stránského

Kdybyste nám mohl říct nějaké souvětí, abychom z toho také něco měli? Nějaké přání posluchačům rozhlasu, napadne vás něco?
ラジオにお誘いいただきありがとうございました。リスナーの皆様におはようございます。元気ですか？(Rajio ni osasoi itadaki arigatōgozaimashita. Risunā no minasama ni ohayōgozaimasu. Genkidesu ka?)

Co zaznělo, Tomáši?
Poděkoval jsem za to, že jste mě pozvali do rozhlasu a posluchačům jsem popřál dobré ráno. A zeptal jsem se, jak se mají.

Co mají Japonci a my ne?
Je toho docela dost. Za prvé bych mohl zmínit jejich jídlo, to bylo úplně úžasné. Rámeny, suši, hodně ryb a samozřejmě rýže, ale také sladkosti, různé rýžové knedlíčky s pastou z červených fazolí.

Většina Japonců má v mentalitě povědomí, že jsou součástí společnosti. A snaží se o harmonické fungování celého toho soukolí.
Tomáš Stránský, student

Říká se, že jsou také čistotnější a ženy pokornější, slušnější. Souhlasíte s tím?
Asi je to trochu stereotypní, ale budu s tím muset souhlasit. V jejich mentalitě je znát, že většina lidí má povědomí, že jsou součástí společnosti, součástí většího celku. A snaží se o harmonické fungování celého toho soukolí. Takže z toho vychází jejich tendence dodržovat pravidla a nedělat problémy, nevystupovat z davu.

Čtěte také

Hradec je už můj druhý domov, směje se japonská violistka hradecké filharmonie Eriko Špinglová-Araki

Je to ale stejné u žen i mužů? Není to tak, že žena vždy kráčí dva kroky za mužem?
Ne, to byla záležitost spíše staršího data. Na pracovišti by se asi dalo polemizovat o tom, že tam nějaká genderová nevyváženost je, ale do toho já jsem zase tolik nenahlédl ze studentské pozice. Nicméně problém to asi bude.

Čajový obřad jste zažil? Myslíte si, že něco takového je přenositelného do České republiky?
Čajový obřad jsem zažil, je to zážitek. A nějaké kurzy čajového obřadu myslím u nás také běží.

Japonsko, pro Čechy exotická země - Atomový dóm v Hirošimě od českého architekta Jana Letzela|foto:archiv Tomáše Stránského

My Češi toho víme o Japonsku spoustu, ale když se zeptáte Japonců na Českou republiku, ví vůbec kde ležíme?
Všichni lidé, kterých jsem se zeptal, věděli, že Česká republika existuje. To je pozitivní. Někteří už si nebyli jistí, jestli to náhodou ještě není dohromady se Slovenskem, ale to je vedlejší. A co je známé, tak jistě Praha jako turistické místo, turistů z Dálného východu do Prahy jezdí hodně, i do Českého Krumlova třeba. V Japonsku je hodně známá česká klasická hudba, hlavně Dvořák a Smetana. Pokud se dobře pamatuji, tak Smetanovu Vltavu japonské děti ve škole povinně zpívají, jsou k tomu japonská slova.

Čtěte také

Z Japonska bych k nám přenesl pokoru lidí. Abychom víc respektovali jeden druhého

Zajímali se tedy o Českou republiku, byli zvědaví?
Zajímali se, určitě. Byl jsem dokonce pozván na japonskou základní školu a povídal jsem třídě třeťáků o České republice, to byla zábava. Pro ně jsme exotická země.

Byla příležitost při studiích i procestovat Japonsko?
Cestoval jsem především v přestávce mezi semestry, takže jsem byl v podstatě celý březen na cestách. Navštívil jsem všechny čtyři hlavní ostrovy, Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú. Je tam spousta zajímavých míst, například staré hlavní město Kjóto, stovky chrámů a svatyní, potom hora Fuji, posvátná a nejvyšší hora Japonska, 3776 m nad mořem. Stojí tak osamoceně, je to hodně impozantní vrchol.

Nagasaki a Hirošima mě také napadají.
Hirošima, ano, to je hodně zajímavé místo. Stojí tam Atomový dóm, budova kousek od dopadu bomby. Je na ní samozřejmě vidět, že už něco zažila. A zajímavostí je, že tuto budovu jako průmyslový palác někdy na začátku 20. století navrhl český architekt Jan Letzel.

Každému bych doporučil vyjet do cizí kultury, zažít ji na vlastní kůži, vidět ji na vlastní oči. To je neocenitelná zkušenost.
Tomáš Stránský, student

A k Nagasaki mě teď napadlo, že bych mohl říci, u pobřeží jsou tzv. Opuštěné ostrovy a já jsem byl na ostrově Ikešima, kde se v 50. a 60. letech těžilo ve velkém uhlí. Nastěhovalo se tam mnoho lidí, vybudovala se infrastruktura, ale potom ekonomika postupně začala upadávat a uhlí se přestalo vyplácet. V roce 2001 se důl uzavřel a všichni místní lidé zase zmizeli. Ale infrastruktura tam stojí dál, vypadá to jako po apokalypse.

Myslíte si, že vás po pobyt v Japonsku změnil? Díváte se na některé věci teď jinak, nebo to bylo jen hezké dobrodružství?
Rozhodně bych tam viděl nějaký osobní rozvoj. A nepochybně bych doporučil každému, kdo bude mít příležitost, vyjet do cizí kultury, zažít ji na vlastní kůži, vidět ji na vlastní oči. To je neocenitelná zkušenost.

Jaké máte plány do budoucna? Čím chcete být?
Rád bych zkusil překládat, ale zatím nevím, jak to vyjde. A samozřejmě podívat se znovu do Japonska a zkusit tam i něco pracovního.

Tomáš Stránský a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Ať se vám to podaří. Moc držím palce a díky, že jste se o vaše zážitky podělil. Tomáš Stránský byl dnes naším hostem.