Mladá zpěvačka Låpsley uvádí: Počítačové zvuky vs. lidské emoce
Mezi nejlepších pět v talentové anketě BBC Sound Of se Låpsley, mladičká zpěvačka a skladatelka z Yorku, před dvěma lety nedostala. Ačkoliv jí experimentování s hudebními programy a vlastním hlasem vyneslo jedny z nejzajímavějších „mladých“ písniček té doby. Nyní vydala první velkou desku Long Way Home. Překvapením je fakt, že ty nejlepší skladby na ní zařazené pochází právě z doby, kdy s elektronikou začínala.
O teprve devatenáctileté zpěvačce a skladatelce jménem Holly Låpsley Fletcher alias Låpsley se mluví už od roku 2014, kdy se dostala na seznam BBC největších talentů nadcházejícího roku. Mezi pětku nejlepších sice neprošla, její křehké a minimalistické elektronické písničky Painter (Valentine) nebo Station, které složila už jako sedmnáctiletá, ale patřily mezi největší překvapení.
Britský Guardian o ní mluví jako o jednočlenných The xx anebo London Grammar. První desku Long Way Home vydala u stejného vydavatelství jako Adele a se jmenovanými má i podobný způsob vyjádření – její hlas jako kdyby přicházel odněkud zpoza mlhy. Drží si odstup, působí někdy až příliš odměřeně a do hudby nedává víc emocí, než je nezbytně nutné.
Låpsley je školená klavíristka a o skládání na počítači mluví jako o velkém dobrodružství, během kterého doma v ložnici zkoumá možnosti hudebních programů. Ve videích s výrazem neplavce hozeného do vody popisuje, jak z jednoduššího Garagebandu přešla na těžší Logic, jehož nabídka ji ohromila tak, že se chvíli jen bezradně probírala nekonečnými možnostmi programu. Ovšem začala skvěle: jednoduché linky zaranžované do jemného zvukového labyrintu nechaly dost prostoru podmanivému hlasu, s nímž si porůznu pohrávala. Mimochodem – kdybyste se snažili identifikovat mužský hlas ve skladbě Station, na nic nepřijdete. Je výsledkem experimentování s počítačovým ohýbáním vlastního zpěvu.
Låpsley má na albu dvě polohy: zmíněnou experimentální, podivuhodnou a silnou natolik, že stojí za opakované prozkoumání. A pak tu, v níž bychom si ji mohli splést s Adele. Love Is Blind s harfičkou a velkolepým refrénem, kde pro naplnění všech klišé zbývá jen pustit gospelový sbor, anebo Operator (He Doesn’t Call Me), kde dokonce něco jako sbor zazní, už stojí za hranou kýče.
Pilíři desky jsou ovšem zmiňované skladby Station a Painter. Chytře umístěné do střední části desky totiž dokážou znovu nahodit pozornost v momentě, kdy se z jejích příběhů o zlomeném srdci pomalu stává jednolitá masa. Zároveň je trochu překvapivé, že až na výjimky se zpěvačce na desku nepodařilo složit silnější písničky než ty, se kterými prorazila právě před dvěma lety. Kdyby jich tak na album dala místo dvanácti osm (například celá poslední trojka nepřináší žádný nový hudební nápad, emoci ani softwarový fígl), nic by se nestalo.
Naopak výborně zpěvačka vybalancovala song Hurt Me – všudypřítomná hra s modulováním hlasu a s různými zvuky plus krásně klenutá melodie i pevný výraz dávají ve výsledku hit, kvůli kterému si v obchodě s oblečením projdete i dětské oddělení, jen abyste píseň doposlouchali.
A svět by se i tak dozvěděl, že devatenáctiletá Låpsley má nápady a s Logicem, klávesami a hlasem dokáže pracovat tak jako nikdo v Yorku a okolí.
Låpsley – Long Way Home (XL Recordings, 2016)
Hodnocení: 70 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
