Mrazivá nostalgie Petra Šabacha

Spisovatele, jehož knihy se sice stále a relativně hojně čtou, jehož stopa však zůstane v kolektivní paměti zcela neliterární. Nelze pochybovat o tom, že Šabachova tvorba nepatří k těm největším skvostům české literatury. Šabach umně stavěl z anekdot, vyprávěl epizody, zachycoval proměny hovorového jazyka. Miloval hospodské historky, jež přenášel s atmosférou doby do psaného slova. Měl však daleko k literárním bardům, kteří z hospodské kultury vyrostli v české minulosti, ať už to byl Jaroslav Hašek nebo Bohumil Hrabal.

Šabachovo psaní je pohlceno každodenností a jejím kouzlem. Nikdy ji ale nelyrizuje a nepoetizuje, a když už to dělá, je to většinou z jakési obecně lidské bolesti nenávratna; tedy proto, že minulost, kterou jsme žili a která byla třeba i tvrdá, se už nikdy nevrátí. A jediné, co nám z ní zůstává, je zábavná, paradoxní, nostalgicky laděná historka, nikoli pocitové či vypravěčské kontinuum. Se Šabachem vidíme v náhodných odlescích, nerekonstruujeme svět, protože to nejde.

Zleva Petr Šabach, Jan Hřebejk a Petr Jarchovský|foto: ČTK,Veronika Šimková

O rekonstrukci světa se postarali jiní než Petr Šabach. Skrze filmové scénáře Petra Jarchovského a režie Jana Hřebejka či Ondřeje Trojana jsou Šabachova vyprávění věčně zapečetěna do filmových konzerv. Není pochyb, že právě skrze ně si Šabacha jako společnost budeme pamatovat. Coby souvislá vyprávění o době komunistické vlády, vyprávění velmi specifického naladění. Šabach nebyl romanopisec, jeho nejvlastnější disciplínou byly menší literární formy: povídka, novela, anekdota. Proto byl také schopen velmi úsporně pracovat s kontrastem akcí a nálad. Na velké filmové plochy se tato schopnost nedá přenést jinak než v sérii epizod či gagů, které ale, protože jde o film, musí něco držet dohromady.

Petr Šabach: Bellevue

• Upravit

Zemřel spisovatel Petr Šabach, autor humoristických románů a povídek, bylo mu 66 let. Jako vzpomínku do programu mimořádně zařazujeme jednu z jeho povídek.

Toto něco je nálada, kterou Šabachovi filmoví adaptéři sice vybrali z jeho díla, postupovali však přitom výběrově, podobně jako Jiří Menzel při filmových předělávkách Hrabala nebo Vančury. Náznaky jistého sladkobolného pohledu, který se u Šabacha ještě dá překousnout jeho odstupem od věci a kýče a zcela nelyrizujícím psaním, se ve filmových adaptacích umocňují a v koncentrovaném množství vytvářejí typickou mlhu laskavého humoru, kterým místy proniká bolestné poučení. Zatímco Šabach toto mlžení využívá vlastně jen tu a tam a jako správný tvůrce je pečlivě dávkuje, ve filmech podle Šabacha tato mlha specifického sladkobolu (jak jen ten život krásný, i když je krutý) určuje styl tvorby: tedy toho, co a jakým způsobem se točí i to, jak se na to máme a budeme dívat.

Petr Šabach přečetl svoji povídku Vánoce doktora Hrdličky|foto: Gymnázium Jana Palacha, Praha

Popularita filmových Pelíšku, které čerpají ze Šabachových historek, není reakcí na literární talent autora, který vidí jinak a lépe, nýbrž na jeho neliterární, obrazovou, ale mnohem více náladovou interpretaci. Národní mysli zřejmě ve většině konvenuje mlžný opar více než bolestivé a bezohledné sebetrýznění v obyčejném zrcadle umění.

A přitom v Šabachovi zvoní i trochu jiná struna, byť stále nostalgická. Více než Jan Hřebejk ji rozezněl Ondřej Trojan ve filmu Občanský průkaz. Jakkoliv se nálada jeho filmu zdá být podobná té pelíškové – sladkobolná nejen v kulisách, ale i v používání hudby – přece jen je tu viditelný rozdíl. Trojanův film oslavuje svobodu mániček, které ruší komunistický režim už tím, že jsou, že existují, ale jeho filmovou heroizací proniká něco, co je Šabachovi o krok blíž. Něco jako mrazivá nostalgie, což jsou chvíle, kdy se hrané minulosti nedá smát, protože zcela vypadává z mlžného humoristického rámce.

Šabach jako hospodský vypravěč se hodně smál, ale málo hladil, a uměl také úsměv prudce zmrazit, takže se na chvíli zastavilo vše kolem. Mrazivá nostalgie umí malý zázrak: dokáže postihnout jedinečnost, singularitu situace, v níž se naráz odehrává veškeré okolní dění. Pro tuto mrazivou nostalgii se bude Šabach číst i do budoucna. To ale až pochopíme, že do filmu se literatura nikdy neschová.