Ranní úvaha Daniela Rause: O vrátných a závorách

Většinou člověka závora naštve, protože mu zkříží cestu. Onen červeně a bíle pomalovaný kus dřeva ale za nic nemůže, dokonce se dá říct, že povětšinou to s vámi myslí dobře. Když se třeba řítíte ke kolejím, po kterých právě pádí železný oř.

Daniel Raus: O českém Bullerbynu

• Upravit
• Smazat

„Se zuby jsou stále problémy“, říká moudře Lisa, hlavní postavička knihy „Děti z Bullerbynu“. Příběhy sepsala paní Astrid Lindgrenová, která se v nich nenápadně vrací do dětství.

V Evropě naštěstí postupně odvykáme závorám na hranicích, což byl kdysi za bolševika obludný strašák. Signalizoval, že právě tady budete prohledáni a proklepáni, jestli jste si náhodou v cizině nekoupili zboží, které bolševik neschválil. I tehdy to s vámi ale závora v podstatě myslela dobře, protože kdybyste hranicí jen tak projeli, spustili by ochránci socialistického tábora palbu.

Závora má díky tomu značnou autoritu. Není ale nad závoru, u které stojí vrátný. To je úplně jiná káva. Máte na koho promluvit. Ve světě bezpečnostních kamer a záznamových zařízení je to luxus, kterého bychom se neměli vzdát.

Osobně si s vrátnými vždycky rád pokecám, dokonce k nim chovám pocit sounáležitosti. Před mnoha lety jsem totiž pracoval jako noční hlídač v jedné galerii, a když tam skončily prohlídky a koncerty, případně skončilo i popíjení komunistických papalášů v zadním salónku, zůstal jsem sám. Jedinou živou duší byl vrátný o poschodí níž.

Daniel Raus: O starém kalendáři

• Upravit
• Smazat

Před pár lety jsem přešel na elektronický kalendář. Pokrok nelze zastavit, ačkoli jsem dlouho vzdoroval a přepisoval adresy, telefonní čísla a důležité údaje, platné i napřesrok.

A tak se vrátných zpravidla ptám, jak se jim hlídá a co nového uvnitř. Mívají totiž zajímavé postřehy. Pamatuju si srandistu, který stával právě u závory. Jezdil jsem tehdy na devátou, a on každé ráno povídá: „Takhle bych se chtěl mít, v devět ráno do práce, i tejden před smrtí bych to bral.“

Jak přišel pátek, zásadně prohlašoval, že právě začíná „malá sobota“. A když po mnoha dnech dešťů svitlo slunce, usoudil filosoficky: „To bude nejspíš proto, abychom nezapomněli, okolo čeho pořád ještě obíháme.“

Jednou přijedu a závora tam není, šla do opravy. Tak se ptám: Kde máte závoru, snad jste ji neprodal? On se tváří překvapeně, kouká před auto a povídá: „To sem si vůbec nevšim, dobře že mi to říkáte.“

Musím ale poznamenat, že ne všichni vrátní jsou takoví. Kdysi jsem pracoval ve výzkumném ústavu, kam nastoupil člověk z úplně jiného těsta. Povídalo se o něm, že dělal bachaře v komunistickém lágru. Říkali jsme mu Stalin, což byla přezdívka docela příhodná, jak se o tom přesvědčili kolegové chemici.

Daniel Raus: O našich duších

• Upravit
• Smazat

Slavný italský režisér Michelangelo Antonioni použil v jednom ze svých filmů vyprávění o indiánských nosičích a jejich duších.

Pustili se do pokusu, který měl běžet celou noc. Když byli v nejlepším, rozletěly se dvěře a v nich stojí odhodlaný Stalin. Oči mu padly na podivné zkumavky, ve kterých cosi bublalo. Okamžitě pochopil, že je to záškodnická činnost. Tasil tedy pistoli a zařval: „Ruce vzhůru!“ Vyděšení vědátoři se snažili cosi vysvětlovat, leč marně. Stalin je vyvedl ven a s pocitem dobře vykonané práce zastrčil bouchačku.

Člověk prostě narazí v životě na lecjakou závoru. Jedna se před vámi zvedne a jedete dál. Jiná zůstane dole, nezbývá než čekat, kdy přijde váš čas. A někdy závora zůstane dole napořád. Ať už je to ale jakkoliv, není jedno, koho u ní potkáte.