Udusit se pamětí
Pražský divadelní festival německého jazyka už dvě desetiletí vnáší do českého prostředí silný politický akcent. Byly doby, kdy se tento angažovaný politický náboj německy mluveného divadla poněkud míjel s touhou po relaxaci a po milé moudré zábavě, jež tradičně převažuje v publiku českém, tolik formovaném ideálem „moudrého herce“, vnášejícího na jeviště i mimo něj vhled do podstaty života.
Doba se ale mění a politické divadlo německé se stále více stává i českým, jakkoliv moudrý herec a relaxační atmosféra nadále patří k základnímu divadlu českého městečka, jež se často dělá i v metropoli.
Co tu ale znamená slovo "politické"? Není to nic jiného než průnik k vrstvám, jimiž ve společnostech protéká moc. Zkoumání míst a procesů, kde a jak se moc formuje a mění a v nichž se měníme i my. My jakožto já i jako společnost či širší pospolitost, ve smyslu nějak propojené mnohosti těl a myslí.
Specifickým typem takového divadla je "divadlo historie", které o víkendu na Nové scéně Národního divadla představilo hannoverské divadlo v režii dlouholetého uměleckého šéfa dnes už neexistujícího pražského Divadla Komedie Dušana Davida Pařížka. Ten zinscenoval román Moc a odpor (Macht und Widerstand by se dalo přeložit i jako Moc a vzpoura) bulharského padesátníka Ilji Trojanowa, který od šesti let žije v Německu.
Nekončící maraton rozhlasových her nabídne to nejlepší z Rakouského roku
V rámci oficiálního off-programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka vás stanice Vltava srdečně zve na Nekončící maraton rozhlasových her!
V jakési dramatizované esejistické přednášce sledujeme konflikt mezi novým životem v demokracii a špiclovskou minulostí bulharské verze socialismu. Historie se probíjí do současnosti, uzurpuje ji a kroutí podle svého scénáře.
A silou moci, o niž jde především, přetváří a relativizuje současnost.
V Trojanowě textu se minulost nepřipomíná jako morální výčitka, nýbrž jako kontext současnosti, bez něhož se nedají číst ani správně vyložit události přítomné. Trojanow jako by citoval Knihu smíchu a zapomnění, která jako poslední česky psané dílo Milana Kundery vyšla v těchto dnech v Atlantisu, jakkoliv se zrodila na konci 70. let minulého století. "Boj o moc je bojem paměti proti zapomnění," píše Kundera v úvodním příběhu své knihy, což je při troše přijatelného přehánění Pařízkovo výkladové prizma Trojanowa románu. Moc tu není myšlena jen v užším smyslu politicky, tedy jako specificky stranická a ideologická organizace společnosti, ale rovněž směrem k řízení vlastního osudu, k moci nad vlastní duší.
Musíme projít divadelně úmornou dvouhodinovou cestu bolestnou historií, přechodem od komunistické k demokratické moci, abychom se dostali k poznání, že v dějinách nezáleží tolik na kulisách a jménech (ani na ideologiích a jejich vymyšlených hodnotách), protože moc se valí světem v podstatě stále stejně. "Důležité je to, KDO točí kolotočem, ne to, kdo na JAKÉM koni, autíčku, lokomotivě či zvířátku sedí…"
V (marném) boji proti zapomnění − jak naznačuje Pařízkova inscenace, ne zcela neprávem označená za nudnou a stereotypní, ale třeba i Kunderova tvorba − se tak snadno můžeme dostat do druhého extrému, který je směšný a tragický zároveň.
Sandra Hüller: Inscenace Obrazy tvé velké lásky odkazuje ke snaze člověka o očištění
V rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka vystoupila německá herečka Sandra Hüller v netradičním divadelně-hudebním představení Obrazy tvé velké lásky.
Ponořeni do snahy vyrovnávat se s minulostí se v ní utápíme natolik, že zcela ztrácíme z dohledu přítomnost a s ní i budoucnost, protože vše se nám zabarvuje minulostí. Dusit společnost přemírou historicismu je stejná brzda života jako zapomínání a cílené vymazávání z paměti. A jak naznačuje Nietzsche v Nečasových úvahách, člověku je dáno být rozumným zvířetem, proto také musí občas "zvířecky" nechat už věci očistně být…
A tak se možná i česká společnost dostala nyní do bodu zlomu, kdy je trhána vedví rostoucím napětím mezi tím, že nesmí zapomenout, přičemž ti, kteří otáčejí kolotočem moci, rozumí jen číslům, která žijí v bezčasí nepaměti. Každá moc, víme díky Trojanowu textu a Pařízkově interpretaci, se rozvíjí v kontrastu k odporu. Jsou to osudoví spojenci. I v demokracii. A tam občas platí, že čím větší odpor historické paměti, tím samozřejmější a silnější je zapomínající moc.
Je třeba žít ještě z něčeho jiného než z nekončící projekce bolestné minulosti, potvrzuje román-hra Moc a odpor, jinak se k otáčení kolotočem dějin dostanou vždy jen ti, kdo dokážou žít zcela bez paměti.
Psáno pro Hospodářské noviny
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
