Václav Riedlbauch: Začalo to ve Strakonicích, kde jsme měli báječného ředitele hudebky

9. listopad 2017
03512858.jpeg

Ve věku 70 let zemřel skladatel a bývalý šéf České filharmonie Václav Riedlbauch. Jeho osobnost si připomínáme archivním rozhovorem v pořadu Telefonotéka. Speciální vzpomínkový program chystá i Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Václav Riedlbauch vzpomínal na své hudební začátky, které ovlivnila atmosféra hudebního života jihočeského městečka, kde díky řediteli Janu Dostálovi chodilo na abonentní koncerty vážné hudby pravidelně přes 300 návštěvníků.

Téměř všichni sourozenci pana profesora na něco hráli a stali se hudebními profesionálky (až na jednu „normální“ sestru, jak se smíchem říká náš host, a nejstaršího Rudolfa, malíře, jemuž výtvarný talent nezabránil, aby také hrál velmi dobře na klarinet).Když na začátku vysílání dozněla úvodní věta z Janáčkovy Sinfonietty, Václav Riedlbauch se rozzářil a svým typickým, vždy fakty nabitým vyprávěním se vyznal z lásky k tomuto skladateli, jakož i k dalším vynikajícím zjevům hudby 20. století. Patří k nim samozřejmě Bohuslav Martinů (ostatně prof. Riedlbauch je dnes ředitelem Nadace B. Martinů) či Igor Stravinskij, jehož dílem jako by hudba 20. století nabrala na obrátkách.

Prof. Riedlbauch se celý svůj profesní život zabýval moderní hudbou, říkál, že i při studiu na konzervatoři a později na AMU jej vlastně starší hudba trochu minula. Snažil se pomáhat svým kolegům, skladatelům poválečné generace, na něž se zapomíná, uvádět jejich hudbu v koncertní život – a současně jako pedagog pomáhá nejmladším adeptům tohoto uměleckého „řemesla“ najít svou vlastní tvář. Vzor měl ve svém profesoru Václavu Dobiášovi, poněkud kontroverzní osobnosti poválečné hudby, který ale v době Václavových studií prý již „prozřel“.

00720688.jpeg

Václav Riedlbauch ale nebyl jen skladatel a pedagog, ale také manažer, zastával vedoucí pozice na významných postech české hudební kultury. A tak jeho povídání o opeře Národního divadla (byl uměleckým šéfem dva roky), o obtížném dramaturgickém směřování v tehdejším Paláci kultury (na počátku 90. let byl ředitelem programu a mimo jiné sledoval začátky muzikálového boomu v našich zemích) či o osmi létech s Českou filharmonií přineslo řadu zajímavých postřehů a detailů. Jako nit se pořadem vinulo vzpomínání na éru Karla Ančerla a jeho skvělé nahrávky – ukázky z Janáčkovy Sinfonietty či Stravinského Svěcení jara z počátku 60. let v pořadu zazněly.