Vladimír Just: O úpadku mluvy
To pravidlo má jistě, jako všechno na světě, i světlé výjimky. Ale v osmdesáti případech ze sta platí: pravidlo úpadku mluveného slova ve veřejném prostoru. Přitom optimismus do budoucna zrovna nebudí fakt, že s klesajícím věkem úpadek nemizí, ale roste: v podcastech, debatách, u moderátorů, youtuberů, komentátorů i politiků.
Tam to tahá za uši snad nejvíc, vždyť právě oni, a jejich mluvní pakultura, bývají pro desetitisíce příznivců podvědomě přejímaným modelem chování i vyjadřování. Bohužel to ale platí i o tvorbě, která si říká umělecká, filmové a divadelní nevyjímaje.
Čtěte také
Vezměme si kterýkoli starší film, gramofonový, filmový či jiný záznam řeči před rokem 2000, ale jděme i před toto datum, k létům osmdesátým a dalším. Včetně české filmové vlny let šedesátých, jež stavěla na nehercích, a i u profesionálů dbala na civilnost projevu. A co časy okupační i prvorepublikové? Náš závěr bude vždy stejný. Jenom někdo úplně hluchý – nebo spíš ohluchlý – nepostřehne olbřímí rozdíl ve srozumitelnosti mluveného slova proti dnešku.
Na jedné straně kultura mluvy – na druhé spíš pokračující degenerace. Huhňání, šumlování, mumlání, nedoříkávání a polykání pádových i nepádových koncovek, ve zběsilém prestissimu. To vše v mylném domnění, že se tím docílí kýžené přirozenosti projevu: Ale co vám na tom vadí? – slyším námitku: Nám to přesně takhle vyhovuje, tohle prestitissimo a nebazírování na srozumitelnosti smyslu. Daleko víc jde o atmosféru. My si takhle rozumíme, my tak mluvíme!
Čtěte také
Copak je ale lidskou přirozeností nerozumět, přes přehrady věku a skupinové hantýrky, a rozumět si jen v rámci uzavřené bubliny a jejích kódů?
Jenže ten propastný rozdíl v mluvě existuje už nejen mezi včera a dnes, ale dokonce i u dnešních děl. I tady celkem spolehlivě podle stupně odbytosti mluvy poznáme zhruba, zda mluví mileniálové (generace Y – narozená před rokem 1996) nebo generace předchozí. Příklad: nedávná netuctová série ČT Smysl pro tumor. Bartoškovi v tomto seriálu (podobně jinde třeba Donutilovi, Kolářové, Lábusovi, Vondráčkovi, Marku Němcovi, Švehlíkovi) můžeme vyčítat cokoli, třeba rutinu, hru na jistotu, ale hercům tohoto typu nikdo neupře, že přirozeně ovládají svůj základní vyjadřovací nástroj, mluvu. A to i v pianissimu (Kolářová), popřípadě v divokém prestissimu (Lábus).
Čtěte také
Naproti tomu třeba v uvedeném seriálu Bartoškově mladé, výrazně talentované herecké kolegyni lze totéž přiznat jen stěží. Co je platný její neotřelý projev, když tak ledabyle, na samé hranici srozumitelnosti, jako ostatně stovky jejích generačních kolegyň, zachází se svým základním nástrojem? Myslím, že nejsem úplně hluchý, ale její repliky jsem si v záznamu pouštěl opakovaně, a na třetí pokus se dozvěděl, co asi tak chtěla sdělit.
Obávám se, že to vše není jenom tím, že se mluvená řeč, jak slýchávám, přestala vyučovat na hereckých školách. A více se obávám, že mluvené slovo ve veřejném prostoru ztratilo kredit, a stalo se promiskuitním. Ale nejvíc se obávám, že je to všem dokonale fuk. Režisérovi, herečce a většině diváků.
Čtěte také
Na nějakém detailním sdělení postav přece tolik nezáleží, a komunikace se děje když už, tak mimoverbálně. Protože, jak už se před dvěma a půl tisíci lety obával Sokrates: nikoli pravda, ale zdání pravdy je to, co rozhoduje. V Athénách čtyři století před Kristem, jako v Praze dva tisíce let po Kristu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
