Bergman v říši zvuku

Jenže ani film dnes nepůsobí či moderně řečeno „nefunguje“ bez zvuku a auditivního šlehání a multimediálního stupňování emocí, takže zase tak vedle to nebylo. Zvláště pak když se na Letní filmové škole v Uherském Hradišti slaví sto let od narození švédského klasika světového filmu Ingmara Bergmana a Český rozhlas Vltava má v archivu slušné bergmanovské přihrádky.

Letní filmová škola v Uherském Hradišti letos i s Vltavou

• Upravit
• Smazat

Letní filmová škola Uherské Hradiště letos proběhne od 27. července do 5. srpna a ponese se ve víru oslav – 100 let výročí od narození Ingmara Bergmana. K programu se na místě připojí i stanice Vltava. Během festivalu uvede v Divadelním a literárním stanu od švédského velikána tři rozhlasové inscenace.

U Bergmana se velmi zvláštním a specifickým způsobem prolíná literární, divadelní a filmový svět. Bergman byl divadelník a filmař zároveň, je to v jeho filmech vidět zejména ve způsobu inscenace situací a práci s herci. Nejvíce ze všeho byl však myslitel, který se vyjadřoval divadelním a filmovým jazykem, tedy obrazově. I rozhlasová hra nabízí obrazy, nikoli jen dialogy a nějaké zvukové pozadí, či jak se dnes moderně říká „zvukový design“. Hra či zvukové dramatické dílo vytváří poměrně složité a komplexní sonorní obrazy, které nelze tak snadno dešifrovat, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Vrcholy z díla Ingmara Bergmana

• Upravit
• Smazat

Které filmy vzývaného švédského divadelního a filmového režiséra se vryjí do paměti a už tam zůstanou? Čeho si na nich cení domácí filmoví historici a publicisté a co naopak vnímají jako problematické?

Rozhlasová hra, propojující zvuky světa, hudbu a lidská slova, se přirozeně jeví jako hudební skladba, která proniká do člověka uchem bez větších bariér a podobně jako hudba nepotřebuje nějaký zásadní výklad. Jde rovnou do těla, rozechvívá naše senzory a tělesná centra, a způsobuje okamžitou emoci. Na rozdíl od hudby se tu ale daleko intenzivněji vážeme ke slovu, asi jako peripetie příběhu ve filmu táhnou obrazové sekvence a často je staví do role pouhého nástroje, sluhy vyprávění. I hudbu či hluky chápeme jako povinný doplněk, jako nějakou zvukovou koloraturu k dramatickému textu, k literatuře. To je ale největší omyl, kterého se při poslechu dopouštíme, většinou však proto, že máme necvičené ucho. A cvičit ucho se zase tolika lidem nechce, což se ukázalo i při poslechu Bergmana v Uherském Hradišti...

Stoletý klasik Ingmar Bergman. Pořady k výročí narození švédského režiséra

• Upravit
• Smazat

Když se před sto lety, 14. července 1918, narodil Ingmar Bergman, byl film ještě pořád v začátcích. Už tehdy ho dopředu posouvali především autoři, jejichž díla nějak vybočovala či překračovala dosavadní filmové stereotypy, rámce a pravidla. Ingmar Bergman se později stal jedním z nich. Stal se klasikem v tom nejlepším smyslu slova: autorem, jehož dílo žije a mluví bez ohledu na stárnutí v čase.

Oko, zdá se, máme cvičené lépe. Filmovou multimedialitu jsme dnes schopni vnímat velmi samozřejmě, a intuitivně čteme zadní, přední, zkrátka všechny plány. Ale – není i TO iluze? Není naše filmem vycvičené oko podobně ploché jako daleko méně trénované ucho? Nedržíme se při „filmovém“ vnímání, zmasírováni přemírou obrazů, jen prefabrikovaných vizuálních či multimediálních stereotypů? Umíme ještě vidět nově? Otevřené obrazy a jejich možné významy?

V rozhlasové verzi posledního filmu Ingmara Bergmana Sarabanda, kterou Český rozhlas natočil letos k autorově centenariu a která běžela n LFŠ v Hradišti, na takové nové otevřené obrazy narazit lze. Je jich tam vzhledem k paradoxní „novosti“ média dokonce obrovské množství. A jak ti, kteří v Literárním stanu vydrželi poslouchat – protože trpělivost je u audia podstatnější než u filmu – jistě poznali: s novými zvukovými obrazy přichází i nový a trochu jiný Bergman. Nikoli staronový, nýbrž nový, Bergman zvukového obrazu!