Hudba jako pastva pro oči. Skladby Paganiniho, Berlioze, Dvořáka, Schumanna a dalších komentuje Lukáš Hurník

15. květen 2022

Jiří Bělohlávek říkal, že lidé poslouchají očima. Pečlivě dbal na to, aby publikum v sále mělo vedle sluchového vjemu také pozitivní vizuální zážitek. 

Třeba by si jistě všiml toho, že skrz porozhrnutý závěs jsou z hlediště vidět v zákulisí odložené štafle. Vizuální a sluchové podněty spolupracují na našem zážitku a rozhodují i o úspěchu umělce. Speciálně v dnešní multimediální době se umělci či umělkyni vyplatí upozornit na své umění třeba nějakým výrazným outfitem, který ho či ji odliší od záplavy nových talentů, které se na scéně objevují.

Čtěte také

Ani poslech hudby z rozhlasového vysílání není z tohoto fenoménu vyjmut. U mnohých posluchačů, ač sedí doma se sluchátky na uších se zavřenýma očima, vyvolává hudba vizuální představy. Jejich vnitřní zrak jim nabízí přírodní obrazy, které napomáhají jejich relaxaci. Říká se tomu asociativní poslech. Vnímání struktury skladby tu jde trochu stranou, ale i tak hudba plní užitečnou roli.

U spousty hudby je už při jejím vzniku jasné, že bude spolupracovat s obrazem. Je to hudba scénická, filmová, ale i hudba baletní a operní. Programní hudba zase hudba umí líčit rozsáhlé dramatické scény, třeba výstup skupiny horolezců na alpský vrcholek, nebo vzpouru košťat, zaplavujících vodou světnici čarodějova učně. A i když hudba zrovna nic nelíčí, umí být prostě sama o sobě fotogenická. To třeba, když se na scéně objeví některý z královských nástrojů, jako je harfa nebo varhany.

autor: LH
Spustit audio

Související