Jiří Rožeň: Být připravený a přirozený, to je to nejlepší

13. červen 2019

Osmadvacetiletý český dirigent Jiří Rožeň, jehož jméno se třemi háčky se učí vyslovovat hudební svět, si své renomé buduje pečlivě a svědomitě. Uvědomuje si, že od jeho finálové účasti ve dvou prestižních dirigentských soutěžích (Salzburg Festival Young Conductors Award a Donatella Flick LSO Conducting Competition v Londýně) jsou do něj vkládána velká očekávání, která novináři patřičně přiživují spojeními jako „vycházející hvězda“ nebo „nejslibnější talent posledních let“.

Potlesk pro Mahana Esfahaniho a Jiřího Rožně, 12. února 2018

Do rodné Prahy se ze zahraničních cest vrátil s radostí. V několika červnových dnech (a v 6 koncertech!) zamíří do Karlínských kasáren, kde nabídne program s PKF Prague Philharmonia pod širým nebem. Doufá, že přijde spousta mladých posluchačů, tedy úplně jiné publikum, než potkává v koncertních sálech. Ještě předtím koncert s Jiřím Bártou a Pražským komorním orchestrem v Rudolfinu a koncem měsíce Smetanova Litomyšl. Rád se vrací domů, ale většinu svého profesního života zatím strávil v cizině. Ve světě chce uvádět české autory, především české opery, ale také by světu rád objevil soudobou českou hudbu. Ostatně, pro své úspěšné salzburské vystoupení zvolil 4. symfonii Miloslava Kabeláče. Své mládí jako handicap při příchodu k novým orchestrům nevnímá. O to víc se věnuje maximální přípravě.

Potlesk pro Mahana Esfahaniho a Jiřího Rožně, 12. února 2018

Jakousi rezistenci, tlak zpět, cítím, když chci hodně zkoušet, to se občas stává, ale nevadí mi to, vždyť jde přece hlavně o to, aby koncert dopadl skvěle.

Vždy je dokonale připraven a chová se přirozeně. Když se jako levák – po radě (taktéž leváka) Donalda Runniclese – rozhodl přehodit taktovku z pravé do levé ruky, prý to hudebníci z orchestru ani nezaregistrovali. Jinak je ale těžko přehlédnutelný.  

Jiří Rožeň

V uplynulé sezóně řídil mj. Deutsches Symphony-Orchester Berlin, BBC National Orchestra of Wales, BBC Philharmonic, BBC National Orchestra of Wales, Ulster Orchestra v Belfastu i Göteborské symfoniky nebo finské orchestry, a také absolvoval svůj asijský debut (v japonské Hirošimě). V nadcházející sezóně 2019/20 ho čekají Norsko, debut v Číně, debuty s Královskou filharmonií v Londýně, Královskou filharmonií v Liverpoolu, Orchestre national de Belgique a Orchestre national du Capitole de Toulouse a další. Ideální stav pro Jiřího Rožně, který říká: „Nepřemýšlím nad orchestry nebo nad sály, ale spíš nad skladbami, které bych rád do budoucna někde s někým provedl“, čímž potvrzuje pocit, který z něj sálá: je ponořen do hudby.

Šimon Voseček: Opery asi umím nejlíp

Šimon Voseček

Říká dvaačtyřicetiletý česko-rakouský skladatel Šimon Voseček, když má najít hlavní oblast svého skladatelského zájmu. A faktem je, že po jeho operní prvotině Soudničky ještě ze studií na Pražské konzervatoři, ale hlavně po mimořádném úspěchu jeho opery Biedermann a žháři ve Vídni v roce 2013 i po následující opeře Hybris se o něm píše právě jako o operním skladateli. Letos si u něj novou skladbu objednal MHF Pražské jaro.

Stále studuje partitury, dokonce i při čekání na vysílání u kávy zkoumal Schubertovu symfonii. Jakmile se pak rozezněla hudba ve studiu, ruce takřka automaticky vylétly k dirigentskému gestu. Když má prý vzácně pár týdnů volno, okamžitě sáhne buď po nějaké nové partituře, nebo čte biografie skladatelů. Sám to shrnul lapidárně:

S taktovkou se cítím velice dobře. Nedokážu si představit život bez hudby.

Jediné, na co si ještě vyhradí čas, je snaha o rozbití dirigentského trojúhelníku: hotel, letiště, sál. „To se snažím měnit a vždycky si chci najít chvíli na poznávání místa, kde jsem.“ Jinak ale nic než hudba, Jiří Rožeň a svět otevírající svou náruč. Je radostí, že dalšího výtečného mistra taktovky (byť v tak mladé a ještě k tomu v levé ruce) mu posílá Česká republika.

Spustit audio