Lamento (recenze)

OHLASY: --------------- Paní Dobrovská,

V první řadě bych Vám chtěla poděkovat za Vaši návštěvu našeho představení "Lamento/Z tance v prach a opět do tance" i za recenzi v Mozaice. Váš rozbor byl veden převážně z hudebního hlediska a analyzoval hudební složku představení, ale vyjádřila jste se v několika detailech i k představení jako celku. A mně to nedá, abych nezpřesnila některé Vaše informace a nereagovala na některé Vaše postřehy.

Říkáte hned v úvodu, že dílo se tváří být něčím jiným, než je - tváří se být verbálním divadlem. Naše společné dílo se netváří být verbálním divadlem, nechápu, co Vás k této úvaze vedlo. Dílo se netváří, dílo je. A je zkomponováno ze slova, hudby, tance. A to slovo je zpívané i mluvené. Nikdo se netváří, že ta či ona složka převažuje. Je to jedno. Všechny jsou důležité a jedna by nebyla bez druhé - úplnost díla je v jejich harmonii.

Říkáte, že mezi tvůrci nepanuje shoda v názoru na to, co vytvořili. Proč myslíte? Zdáme se Vám v neshodě? Tvrdí jeden z nás, že napsal činohru a druhý, že napsal operu? Ne, nepanuje neshoda, nemáme potřebu se takto vymezovat jeden vůči druhému a přetahovat se o to, čí podíl je větší.

"Skutečnost, že dílo není prezentováno jako opera, může být matoucí ... publikum čeká nějakou formu činohry." Zdáli se Vám diváci zmatení? Z čeho soudíte, že čekali činohru a očekávání nebylo naplněno? Že kdyby v programu bylo, že jdou na operu, očekávání by bylo splněno lépe ...?

Soudíte, že kdyby byl scénář realizován jako činohra, bylo by to "asi hodně didaktické a prvoplánově mudrlantské". K tomu Vám zkusím stručně přiblížit proces práce na textu. První bylo téma, které mě zaujalo a které jsem se rozhodla zpracovat do scénáře pro divadlo. Na začátku jsem si nekladla otázky po formě - zda to bude činohra, hra se zpěvy, opera... Prostě jsem se pokoušela dramaticky zpracovat téma. A nebylo to lehké. Dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná se k ikoně Matky Terezy přiblížit natolik, abych ji začala vnímat jako živoucí bytost, která může z jeviště na druhé působit. Už v této fázi, kdy na papíře nebylo ještě nic, jsem o tématu hodně mluvila s režisérem Janem Nebeským a probírala s ním možné postupy. Ale pořád jsem to nemohla uchopit, pořád mi to klouzalo z rukou pryč. A jednoho večera jsme hráli představení, na které se přišel podívat Jan Mikušek. Když se s ním režisér Nebeský seznámil, přišel s nápadem, že Matku Terezu by měl hrát on. Milošovi Štědroňovi se nápad líbil. Takže scénář začal vznikat vlastně s tímto zadáním - věděla jsem, že postavu Matky Terezy píšu pro kontratenor. Ani ve snu by mě nenapadlo, že scénář by měl být k čistě činoherní realizaci - verbálnímu divadlu, jak to nazýváte.

Takže postup nebyl takový, jak jste uvedla v recenzi - že by Miloš Štědroň dostal text a přišel s nápadem, že Matka Tereza bude zpívaná role. Postup byl opačný.

A napsal tu hudbu nádherně. Jsem vděčná za takovou krásnou a plodnou spolupráci. A nechci se handrkovat o to, kdo byl s čím první a jestli výsledkem je opera, činohra nebo balet. Není to totiž ani jedno z toho. Je to totiž fuk. Protože výsledkem je radost na obou stranách - na jevišti i v hledišti.

Ale musela jsem to napsat, abych to vyčistila.

Lucie Trmíková